Bod č.2: Sen žít. 

Tak, máme sen. Je jedno, jakou má podobu a jak divný či
neuvěřitelný se zdá komukoli kromě nás. Nyní je třeba začít jednat. Ne, nestačí
jet do Indie, tam si sednout pod strom vedle chrámu, meditovat a čekat, až nám
tenhle splněný sen spadne do klína. Sice každý sen potřebuje uzrát a rozhodně
mu musíme dopřát čas, nicnedělání a „zenování“, opakování afirmací a tvorba
vison boardů ale nestačí. Je třeba zvednout se ze židle, vytvořit si v hlavě,
na papíru nebo třeba jenom tak pro sebe nebo mezi námi děvčaty/chlapci či
partnery akční plán a jít jej plnit. 

Může to znít nudně a jako tvrdá práce. Někdy to takové skutečně
může být. Ne vždycky musí. Ale bez toho, abychom se osobně zapojili a dali kus
sebe, se sen nemůže narodit. Je to jako cesta za vysněnou postavou. Jsme to my,
kdo musí pravidelně dřít v posilovně, doma nebo na běžeckém okruhu. Jsme
to my, kdo musí dávat zvýšený pozor na to, co, kdy a kolik toho jí. Když to
budeme mít na salámu a nějaká správná životospráva nás nebude zajímat, těžko se
tam dostaneme. 

Bod č.3: Sen nechat být. 

Sen je jako dítě. Jako miminko. Jako mládě. Sen je nejprve zárodkem,
stejně jako je lidská bytost nejprve embryem. Tím zárodkem je ve skutečnosti
pouhá myšlenka na tento sen. Myšlenka na něj je tou nejmenší částečkou, kterou
potřebujeme vytvořit a zasadit, aby sen mohl začít růst. Když máme myšlenku a
posilujeme jí pravidelnou, odhodlanou a promyšlenou aktivitou, prací na ní, sen
sílí. Stává se pevnějším, hmatatelnějším, začíná zabírat více prostoru a získává
na vědomí. Takový sílící sen potřebuje především dvě věci: pravidelnou výživu a
čas.

Svůj sen živíme vírou. Nezlomnou vírou v možnost jeho
uskutečnění se. A také vlastní činností. Prací vedoucí k jeho naplnění. Tím,
že na snu „děláme“, mu dáváme jasně najevo, že to myslíme vážně. Sen nám po
určité době začíná věřit. Je opatrný, ale když ve svém úsilí nepolevujeme,
svoji důvěru nám propůjčí. Takto sen živíme. Naše akční kroky a víra v něj
jsou jeho potravou. A pak je na řadě čas. Hodně času. Více času, než si můžete připouštět.
Než vám může být příjemné. Aby se z lásky dvou lidí narodilo děťátko, je
třeba počkat si 40 týdnů. To je dlouhá doba. Každá těhotná žena by mohla
vyprávět. Přesto to všichni respektujeme. Miminko není instantní. Nestačí jej
zalít horkou vodou a za pár chvil si jej pochovat. Takhle to nefunguje. S ničím.
S žádným snem. Dejte snům čas. Potřebují jen tak být, poválet se,
prodýchat moment, ohlédnout se, zaměřit cíl, nafouknout se a zase splasknout,
aby se pak jednoho dne mohl z housenky stát motýl. Tenhle bod, ač se
nemusí na první dobrou zdát, je vlastně docela nepříjemný. Dlouho se totiž zdánlivě
neděje vůbec nic. 

Bod č.4: Sen nezradit. 

Tak a jsme u posledního bodu. Vše se zdá být na dobré cestě.
Máme sen. Pracujeme na něm. Dáváme mu čas, netlačíme, umíme si počkat, dát
prostor, nechat být. Přesto většina snů světlo světa nikdy nespatří. Proč?
Protože je tady bod 4. A v tom dochází k nejčastějšímu selhání. Sen
si často dává pořádně na čas. Prostě ještě nedozrál a nemůže se ukázat. Nemůže
se narodit. Nemůže. Leč by chtěl sebevíc, i on musí respektovat nějaká pravidla
a zkratky na místo jeho uskutečnění nevedou.

A člověk čeká. Snaží se. Maká na tom snu. Trvá to ale
dlouho. Ještě trošku dýl. A pak se to stane. Člověk začne pochybovat. Dovolí
myšlenkám na nezdar a selhání, aby se mu vkradly do hlavy. A tak člověk, který
svému snu věřil, moc si ho přál, začne svůj vlastní sen pomalu zabíjet. Oslabovat
ho. Z pravidelné práce na snu se stane nepravidelná, odfláknutá nebo
polovičatá činnost. Stejně to nikdo nevidí, pomýšlí si člověk. Když se mi to
nepovede, svět se nezboří. Sen se najednou nemá čím pořádně živit. Víra v jeho
smysl a budoucnost je pomalu rozplývá. Sen chřadne. Ztrácí na vitalitě. Umírá.

Jediný rozdíl mezi sny, které se uskuteční, a těmi, které
zahynou po cestě, je lidská výdrž. Většina z nás dokáže splnit body jedna
až tři. Ale jen hrstka snílků dokáže vydržet až do úplného konce. Proto vývin
snu trvá tak dlouho. Aby vyšlo najevo, zda to s ním myslíme vážně. Ruku na
srdce. Většinou nemyslíme. 

Držím vám palce v cestě za všemi vašimi sny. A ještě víc
je stiskávám, pokud ty sny nejsou pouze vaše, ale takové, jako měl třeba Martin
Luther King. 

Líbí se vám způsob mého psaní?
Pak si nenechte ujít moji knihu „Mít čas žít“. V předprodeji ji můžete pořídit posledních 17 dní: https://bit.ly/KupMitCasZit