Jak se rodí sen – aneb (nejen) o porodu našeho pátého miminka

Píše se 12.12.2020 a já vím, že v 10h a 25minut dopoledne uběhne 31 let od mého narození. Tohle datum miluju – 12/12 pro mě vždycky znamenalo obrovské kouzlo a byla jsem pyšná, že jsem se mohla narodit na tento den. Když jsem v březnu 2020 otěhotněla s naším pátým miminkem a jako datum porodu bylo vypočteno 20.12., začala jsem si přát, aby se náš Sebastien narodil na stejný den jako já. A světe div se, povedlo se to!

Ne, tenhle článek nebude o datumech, nebude ani o magii, ani o klišé řečech šťastné pětinásobné matky. Tenhle článek bude o lásce, o touze, o snech a o vzájemném respektu. Ano, uhodli jste. Bude především o jednom obrovském splněném snu, který začali žít dva blázni, kteří spěchají tam, kam se andělé bojí šlápnout.

Tato slova byla citátem uvedeným na našem svatebním oznámení, které jsme svatebčanům poslali poté, co jsme se dva měsíce na to, co jsme spolu začali chodit, zasnoubili (mimochodem zásnuby proběhly 12.12.2012 😊). Možná jsme byli blázni a myslím, že kdo nás opravdu zná, by bez váhání řekl, že stále jsme. Ale jedno jsme vždycky uměli – snít. Od dob vzniku tohoto svatebního oznámení uběhlo již mnoho dní a já bych Vám dneska chtěla vyprávět o tom, co jsem se za tu dobu naučila.

Jednou jsem si vymyslila, že bych si přála dokonalého manžela – chlapa, který mě bude opravdu milovat, bude mi věrný, bude skvělým otcem mých dětí. Muže, o kterého se budu moci za všech okolností opřít, který bude mojí všudypřítomnou podporou. A takového jsem skutečně potkala a zamilovala se do něj. Ondřej, můj muž, naprosto změnil celý můj život.

Ondřej mě naučil pokoře. Respektu k druhým a k jejich práci. Naučil mě myslet sama na sebe, ale být tu především pro druhé. Naučil mě nesoudit. Naučil mě být silná. Naučil mě si věřit, být sama sebou. Naučil mě dávat víc než brát a taky mě naučil bezmezně milovat. Můj manžel mi za těch pár let dal tolik, kolik jsem ani netušila, že člověk může člověku dát.

Já jsem mu za to na oplátku odnosila a porodila našich pět dětí, a i o tom bych Vám chtěla dnes vyprávět. O porodech se obecně moc nemluví. Všichni známe šťastné fotky novorozenců, které se tu a tam od našich přátel ocitnou na sociálních sítích nebo nám přistanou v smsce či v emailu. Všichni je máme rádi, protože nám vždycky připomenou, jak krásný je (lidský) život a jak vypadá skutečné štěstí v jedné z jeho podob. Nikdo už ale pak moc nesdílí, jaké to vlastně všechno bylo. A tak zase jednou udělám něco, co se moc „nemá“ a povím Vám krátce pár mouder, která jsem si odnesla ze všech svých porodů, na příkladu toho posledního, který jsem plně prožila přesně před deseti hodinami (ano, tento článek píši na notebooku z porodnice zrovna, když můj novorozený syn spí …).

Po devíti měsících nošení našeho pátého miminka v břiše jsem začala být dost nervózní. Hodně často mě bolelo břicho, a i když všechno bylo v nejlepším pořádku, bylo prostě znát, že jsem těhotná po páté, a to za pouhých osm let. Celá situace u nás v České republice do toho všeho byla a stále je dost nejistá, nestálá, člověk neví, co se ze dne na den změní, a jak přesně to ovlivní jeho život, podnikání, něco, co roky buduje a pro co dýchá. S dalšími čtyřmi dětmi doma a v zápalu boje o záchranu a prosperitu našeho Perfect Worldu byly poslední týdny opravdu „záhul“.

Já jsem samozřejmě neustále pracovala, protože v takové době to ani moc jinak nejde, ale začala jsem pomalu cítit, že už to moc nezvládám. Můj muž mě týden před porodem prosil na kolenou, ať odteď zruším všechny své lekce a věnuju se jenom rodině, sama sobě a miminku. To jsem samozřejmě nebyla schopná udělat, načež jsme dva dny po této prosbě skončili v porodnici pro moje silné bolesti, kde jsem si proležela jednu noc. Ráno mě pustili, protože se vše zklidnilo – a já od té doby taky. Na zbytek týdne (st, čt, pá) jsem udělala něco, co ještě nikdy – zrušila nebo předala jsem všechny své lekce a rozhodla jsem se, že se nezničím, že se nerozdám, že budu taky trochu odpočívat (ano, máte pravdu, moc to neumím). Toto bylo nejlepší rozhodnutí mého života. Poslední tři dny před porodem jsem prožila velmi aktivně – procházkami, trochou práce na počítači, úklidem domova, nákupem vánočních dárků, zase trochou práce na počítači, pobytem v sauně a také vyhrazeným časem na kvalitní jídlo a pití. Během těch pár dní se z unavené těhule mající obrovský strach z porodu stala dobře naladěná maminka, která když v pátek vyzvedla děti ze školy a ze školky, stihla s nimi před porodem ještě upéct jeden druh vánočního cukroví, udělat jim večeři, vyčistit zoubky, přečíst pohádku a jako bonus každému namasírovat zádíčka, věděla, že je něco jinak, že je něco správně. Když jsem v pátek 11.12. poté, co děti usnuly, ještě dodělávala prezentaci na jeden ze svých blížících se webinářů (který budu muset kvůli porodu přesunout, jelikož byl plánovaný na 13.12., kdy budu ještě v porodnici – ano, přemýšlela jsem, že bych ho zvládla i odsud, ale nejsem si jistá, zda tu mají dostatečně silnou wifi 😊), měla jsem ze sebe opravdu dobrý pocit. Pocit připravenosti a jistoty. Nevím proč, ale tušila jsem, že se Sebastien narodí druhý den, přesně 12.12., přesto, že jeho termín měl být až 20.

Když jsem šla spát, bolelo mě břicho. Ale to už mě bolelo snad pořád celý poslední měsíc, takže jsem tomu žádnou velkou váhu nepřikládala. Když mě ve 3 hodiny ráno probudila pravidelná bolest, věděla jsem, že přichází náš čas a že můj sen – stát se mámou pěti ještě ve třiceti se splní. Měli jsme na to několik hodin času. Když jsme v půl 5 dorazili na porodní sál a sestřička mi řekla, že za dvě hodiny si mě přijde zkontrolovat doktor, věděla jsem, že za dvě hodiny už bude miminko na světě. To prostě poznáte. Žena, stejně tak jako muž, má intuici – dokáže a může se spolehnout na sebe sama, svoje vlastní pozorování, city, emoce, stavy, to, co vidí, jak to vidí, jak to vnímá. Když jsme skutečně teď a tady, nemusíme si za každou cenu nechat radit nebo poslouchat pravdy jiných. Tím vůbec nechci říci, že ta sestřička nevěděla, co říká. Právě naopak. Myslím, že u většiny porodů by její slova byla pravda. Já jsem jim ale nevěřila, protože jsem věděla, že pro nás pravda nejsou. Z nějakého důvodu jsem se rozhodla věřit sama sobě a svému přesvědčení a zalezla jsem si do sprchy, kde jsem si protrpěla hodinu a půl silných kontrakcí za úžasné podpory mého muže, který respektoval všechny moje polohy i potřebu vůbec nic neříkat.

Asi 45min před porodem jsem poprosila sestřičku, aby mi píchla vodu, přestože jsem věděla, že pak to začne být ještě horší. Za těch pár desítek minut se nám krásně a bez poranění narodil náš třetí syn a naše celkem páté dítě, Sebastien. V magický datum 12.12.2020 s úžasnou váhou 3,9kg a 52 centimetry.

V tu chvíli ze mě i z mého muže spadly všechny ty obavy posledních dnů a já jsem cítila, jak moc to pro nás znamená. Oba dva jsme měli z porodu respekt a celé poslední těhotenství pro nás bylo náročné. Tolik podpory, kolik jsem za poslední týdny a dny od svého muže dostala, bych ale přála úplně každé ženě. Ne nadarmo se říká „V nouzi poznáš přítele“ – můj Ondra mě nikdy nesoudil za to, kolik jsem přibrala, jak vypadám, jestli jsem unavená, kolik pracuju, proč tohle a proč támhleto. Nikdy. Jediné, co vždycky dělal, je, že se na vše díval z obrovského nadhledu a směroval moji energii správným směrem. I to je ten pravý důvod toho, proč se nám povedlo vytvořit a krásně přirozeně porodit zdravých a spokojených pět dětí a s nimi žít vyrovnaný a šťastný život pro sebe, a hlavně pro ostatní. Píšu „nám“, protože bez něj bych to nezvládla. A bez něj bych to nebyla já. Alespoň ne taková já, jakou mě dneska znáte.

Poselství pro vás? Věřte si. Obklopte se těmi správnými lidmi, pro které byste dýchali a oni pro vás. Více dávejte, než berte. A také myslete na sebe – protože stav Vás samých může změnit svět. Držím Vám palce!