Zdá se to lehké. Jsou toho plné články, točí se kolem toho každý druhý trošku kvalitní rozhovor. Hledáme to celkem často a možná si to občas ani neuvědomujeme.
Možná nevíte, o čem mluvím. Nevadí, vysvětlím. Víte, každý máme občas náladu uvědomit si, proč tady na tom světě vlastně jsme. Občas se tak nějak stane, že se zastavíme a zeptáme se sami sebe, jaký to má všechno smysl. Náš život může vypadat sebenaplněněji nebo může být úplně obyčejný, a přesto se všichni tu a tam potkáme u stejné otázky.
Je třeba si uvědomit, že tohle je opravdu důležité. Často můžeme být spokojeni s tím, co děláme, pozorovat skvělé výsledky, užívat si volna, cítit zadostiučinění, být pyšni na sebe či na své děti. Ale stejně nás to jednou doběhne. Ne jednou. Spíše pravidelně.
Dělej to, co Tě baví. Stačí to?
Víte, říká se, že vrcholem všeho je dělat to, co nás baví. Že opravdový úspěch je trávit většinu času tím, co dělat chceme, a menšinu tím, co nás za tak netěší. Fajn, souhlasím. Ale něco mi tam chybí. Proč? Protože já tohle mám, a přesto cítím obrovskou touhu jít mnohem, mnohem dál, za hranice všech těchto uniformních snů, cílů, nadějí a vzorových met, kam když se dostanete, máte se cítit naplněni. Ok. Všimli jste si někdy toho, že nikdo nemluví o tom, co dál? Co když se tam dostanete. Co když jste šťastní. Co když jste úspěšní. Co když jste TO našli?
A co když chceš VŠECHNO?
Já jsem vždycky chtěla všechno. Být dokonalá v každé sféře, které jsem se věnovala. A to mi zůstalo. Chci být skvělá máma. Dokonalá manželka. Neodolatelná milenka. Perfektní učitelka. Špičková šéfka. Úžasná sportovkyně. Chci být ve všem vzorem. Nic míň. A víte co? Tohle je sakra těžké. Ale jde to.
Chci k tomu říct pár věcí. Nikdy jsem nic prvoplánově neuměla. Do dneška si pamatuju, jak jsem nedokázala ani chytnout míč, když mě naši poprvé v mých šesti letech přivedli na volejbal. Hned jsem začala brečet a cítila jsem se strašně slabá. Od 16 jsem pak hrála několik let extraligu a ten sport se pro mě stal vším. Byla jsem úspěšná. Když jsem se poprvé zakousla do angličtiny, neuměla jsem nic. Bylo mi 15 a já jsem se rozhodla, že si každé léto zaplatím intenzivní kurz, abych se naučila mluvit. Byly to moje jediné peníze z mých prvních brigád v Mc Donald´s, kde jsem dostávala 40,- na hodinu. A já pak šla a utratila je v nejdražší škole v Plzni, abych byla v angličtině nejen dobrá, ale mnohem lepší. A tak to bylo vždycky se vším. Nic jsem nikdy pořádně neuměla, ale nedokázala se s tím smířit. Když jsem šla na vejšku, nedokázala jsem se srovnat s plzeňskou fakultou. Nutně jsem chtěla jít studovat to nejlepší, co ve filosofii bylo. A to byla Praha, filosofická fakulta, obor filosofie. Místo, kde se semináře a přednášky nedělily dle ročníků. Když mě vzali, nechápala jsem. Když jsem přišla na první seminář, nerozuměla jsem ani slovo. Chápete, tam byli lidi, kteří už na tu školu chodili třeba 3 roky a já jsem jim prostě nerozuměla. Mluvili česky, ale taková slova jsem nikdy neslyšela. Byl to hrozný boj. Ale zvládla jsem se tím vším prokousat. Chtěla jsem v tom být dobrá a byla. Dnes nechápu, proč jsem se do toho tak zakousla, ale vím, že to pro mě bylo důležité.
Když se rozhodnu mít děti, chci je mít se vším všudy. Chci je krásně, zdravé, naplněné, milující. Když se rozhodnu mít s někým vztah, a vůbec ne jen partnerský, chci jen mít naplno. Chci jej mít s důvěrou, s náklonností, s porozuměním. Chci jej mít silný. Když se rozhodnu někoho učit, chci jej učit naplno. S pravidelností, s úkoly, s přátelstvím v tom všem. Pokud to nejde, odmítám to. Chci buď všechno nebo nic. Ano, mohli byste říct, že to není normální. Že je to moc. Že to není lidské. Možná ne. Ale to jsem já. Já ve vší své přirozenosti, bez které to neumím.
„To“
Proč Vám to všechno říkám? Protože jsem přesvědčená o tom, že jsem to našla. Dokážu dosáhnout toho, co si vytyčím. Dokážu to ulovit, dokážu se o to starat a dokážu to udržovat. Nic mi nikdy nespadlo do klína a o všechno musím pečovat s pravidelnou ochotou a láskou. A chci říct, že tohle nestačí.Chápete. Já mám ve svých 28 letech naprosto všechno. Jsem naprosto spokojená sama se sebou, se svým zdravím, vzhledem, schopnostmi i vědomostmi, na kterých samozřejmě vím, že musím neustále pracovat. Mám milujícího manžela, který stojí při mě ve všech situacích, mohu mu 100% důvěřovat a všechno říci, je to anděl. Mám nádherné a zdravé děti. Fungující firmu s několika úžasnými a zodpovědnými lidmi uvnitř ní, firmu, která má hodnotný produkt a skutečně pomáhá lidem žít lépe. Mám i něco víc – vliv kousek dál, pomoc dalším lidem. Máme nadační fond, který pravidelně pomáhá dětem z dětského domova. Umožňujeme jim se vzdělávat, začleňovat se a zažívat něco, co by jinak nezažily.
Rozumíte. Je mi 28. Co dál?
Buď to můžete zničit nebo …?
Tohle je opravdu důležitá otázka, protože když si jí nepoložím a nezodpovím, dopadne to špatně. Už jste asi pochopili, že je ve mě obrovská síla. Stejně tak jako v každém z vás. Máme všichni jednu energii. Jednu stejnou životní energii, kterou buď uvolníme, nevšímáme si jí, zatarasíme jí důvody, proč to nejde, zapomeneme na ní, začneme se jí bát nebo já dáme přesný směr. Máte jí taky. A o tu tady jde. To je to „to“. „To“, co všichni hledají. „To“, po čem toužíme, „to, co chceme objevit, „to“, čeho se chceme napít, „to“, v čem chceme žít.
Když to najdete, máte vždy dvě možnosti. Buď to zničit nebo se zasloužit, aby to kvetlo. Buď to nebo to druhé. Nic mezi tím. Pokud jste „to“ tedy už našli. „To“ zničit je mnohem lehčí a lákavější, i když se zdá, že je to nesmysl. Že přece musí být mnohem jasnější a přirozenější na „tom“ začít pracovat a tvořit květy. Kdepak. Rozumíte, „to“ není jen tak. Obsahuje to sílu, chuť, lásku, touhu. Všechno, co jste kdy hledali. A vy to najednou můžete začít používat. Jakkoli. Nikdo vám neřekne, jakým směrem, nikdo vám nic nezakáže ani nepřikáže, protože jste to vy, kdo „to“ má v rukou. A v „tom“ je všechno. Když se rozhodnete, nic není problém.
A proto tohle celé píši. Protože když to najdete, musíte být hodně opatrní. Ideální je, když máte vedle sebe někoho, kdo „tomu“ rozumí a dokáže vám pomoci „to“ zvládnout. Já bych s tím dokázala nadělat pěknou paseku, kdyby vedle mě nebyl můj manžel, který moc dobře ví, co ve mě kvete. Musíte to vzít pevně do rukou a zvolit si další smysluplné cíle, ke kterým s tím chcete dojít. Cíle, které jsou velké a jsou v souladu s tím, proč tady na světě chcete žít.
Co až Vám bude 100 let?
Odpovězte si na otázku, co chcete vidět kolem sebe, až vám bude 100 let. Jestli jste toho už dosáhli, máte problém. Jestli je to mnohem, mnohem, mnohem větší než to, čeho jste doposud dosáhli, jste na správné cestě.
Já chci lidem vlastním vzorem otvírat oči, dávat jim naději, že lze žít nádherně. Ukazovat a způsobovat u nich silné prožitky. Jít vedle nich, když prochází bažinatým údolím a podporovat je, když se derou trním, abych je pak mohla obejmout, když konečně celí poškrábaní a špinaví vylezou na vrchol hory. Můj účel je dodávat lásku, kuráž, opravdovost, podporu, touhu, otevírat oči, nosit slunce s sebou. Chci lidem zesilovat denní prožitky, ukazovat jim možnosti, pomáhat všude tam, kde je to možné i nemožné.
Každý máme svoji vlastní cestu, svůj vlastní cíl a svoje vlastní způsoby. Já nejsem konvenční, jsem tvrdá, přísná, jednoznačná. Ale umím být i jemná, laskavá, umím hluboce ocenit, dokážu plakat dojetím, umím obejmout celým svým já, umím zahrnout uznáním a skutečně se poklonit. Nikdy nebudu chodit prostředkem cesty po ušlapané trávě, ale hledejte mě na jejím okraji. Tam, kde spadnout do hlubokého údolí se rovná jedné vteřinové ztrátě pozornosti. Jsem ten blázen, který spěchá tam, kam se andělé bojí šlápnout. Můžete to odsoudit. Ale výsledky, sny a cíle mi nevezmete. A „to“ taky ne. Radši najděte „to“ svoje a nasaďte si rukavice. Je nebezpečné.
