První týdny s pěti dětmi – aneb proč miminko nepláče

Za pár dní to bude šest neděl ode dne, kdy se na svět prodral Sebastien, naše páté miminko. Za pár dní skončí moje páté a poslední šestinedělí, o kterém bych Vám dnes ráda chvilku vyprávěla.

Za těch posledních šest neděl jsme spolu se Sebastienem odučili kolem 120 lekcí angličtiny, němčiny, španělštiny a francouzštiny, opravili kolem 150 úkolů a studijních balíčků, natočili asi 20 videí, prožili první společné Vánoce a taky se zvládli sžít se zbytkem naší početné rodiny. Já jsem si do toho stihla způsobit neschopnost chodit asi na 14 dní, protože jsem šla příliš brzy po porodu běhat. To je asi tak nějak všechno.

První týdny s miminkem – děs běs?

Pro většinu lidí a především žen představují první týdny a měsíce s miminkem velmi náročné období – v noci se nevyspí, během dne nemohou miminko moc často odložit do postýlky, protože stále pláče. My jsme tohle nikdy nepoznali. Každé z našich dětí šlo poprvé do učebny několik málo dní po porodu a ve dne i v noci bylo zkrátka a dobře zlaté. Vždycky jsem říkala a věřila, že to, jak se nám s miminkem v prvních týdnech a měsících žije, se odvíjí především od toho, jak si přejeme, aby se nám s ním žilo. Jak v oblibě říkám, je to „v hlavě“. Dříve nám okolí říkalo, že to je spíše náhoda nebo že máme štěstí. Když se to ale opakovalo s každým dalším mimčem úplně stejně, přestalo být smysluplné, že jde jen o shodu náhod nebo z pekla štěstí.

Každá maminka je jiná a každé miminko je své. Ano, to je pravda. To, o čem budu teď psát, může mnohým z vás připadat jako nemožné, nepravdivé nebo přitažené za vlasy. Prosím, pamatujte, že pravda je to, co funguje (vám). Pravda pro každého z nás je to, co funguje každému z nás – předám vám nyní svoji pravdu, možná máte jinou a nebo jste možná tu svoji ještě nenašli. Třeba vás budou následující řádky inspirovat.

Jde to i jinak. Opravdu.

Noční vstávání k miminku neznám. Sebík chce pít buď jednou nebo dvakrát za noc – pokaždé ho vyndám z postýlky, nakojím a vrátím zpátky. Takže můj spánek je takový, jaký si ho představuji. Na to, co mě čeká každý den, potřebuji spát dostatečně, takže si nedokážu představit, že bych noc strávila pochodováním po bytě s malým v náručí. On i já jsme takhle spokojeni, tak proč si to kazit.

Každý den učím kolem šesti hodin, do toho mám několik hodin práce na počítači, potřebuji se postarat o dům, jít si zacvičit nebo na procházku, strávit čas s našimi dalšími dětmi a také jsem nějakou dobu ráda jen se svým mužem. Světe div se, ono to všechno jde. Sebík je často se mnou, ale také ne vždycky – když učím, mám ho vždy u sebe, při učení online můžu celkem pohodlně kojit, mohu ho hladit a nechat na mě usnout. Když pracuji na počítači, potřebuji naopak, aby spinkal v postýlce, abych mohla psát, odpovídat a opravovat a byla při tom co nejefektivnější. Když jdu cvičit nebo jdeme do sauny, kterou máme na zahradě, zapneme videochůvičku, která nám umožňuje Sebíka vidět i slyšet jakékoli šustnutí. Už ho také trochu znám, takže se snažím si aktivity plánovat tak, aby tehdy, když potřebuji prostor, spinkal, a naopak. Možná si říkáte, že to není možné, ale je. To, jak přesně vypadá náš den, co stihneme, jak si odpočineme, a jak se při tom cítíme, je jen a pouze na nás.

Kde stojí váš maják?

Když víte, kde je maják, ke kterému plujete, je plavba mnohem přímější, efektivnější a snadnější než tehdy, kdy vůbec nevíte, kde by mohl být. To pak plujete po moři křížem krážem, zastavíte se na tamtom a na onom ostrově, trošku zabloudíte, ale ono to vlastně vůbec nevadí, protože vy stejně nevíte, kde je váš cíl. A toto je celý můj recept na klidné první týdny, měsíce a vlastně i roky s miminkem. Ano, někdy jsou náročnější dny, kdy miminko nebo i větší dítě potřebuje více kontaktu. Jsou dny, kdy vy nemáte sílu, energii, chuť. Jsou dny, kdy jako kdyby se všechno kazilo… Ale právě v těchto dnech je třeba vydržet. Ano, musím občas zatnout zuby a udělat něco, co se mi nechce, něco, co je náročné, něco, před čím si říkám, že já hloupá nejsem radši na mateřské. Ale pak se to druhý den zase celé otočí a člověk vidí, že celá ta cesta má smysl, že je reálná, že je hodnotná a že díky tomu, jak žijete Vy, mohou jinak, lépe a s větší chutí žít další lidé, kterým díky svému přístupu můžete pomáhat, inspirovat je a ukazovat tu správnou cestu.

Tak to je všechno k mému pátému šestinedělí, držím vám palce ve všem vašem počínání, nebojte se snít, ty sny si plnit a ukazovat to světu. Jsem si jistá, že na to máte!