Angličtina - Němčina - Španělština - Francouzština - Italština - Ruština

Jak mi otužování změnilo život

otužování

Jsem obrovský milovník tepla. Myslím, že jsem dost možná ten největší milovník tepla, kterého jste kdy poznali. Když je venku méně jak 20 stupňů celsia, klepu kosu. Zima není a nikdy nebyla nic pro mě. Existenci otužilců jsem celý život úspěšně ignorovala. Když jsme s dětmi tady u nás v Plzni u Boleváku chodili kolem buňky, ve které mají otužilci uložená svoje fidlátka a na níž je namalovaný jakýsi otužující se tučňák, vždy se mě se zájmem ptaly, co to je a proč je tam namalované zrovna toto. Už jen při vysvětlování toho, co to vlastně to otužování je, mi byla nesnesitelná zima 😊

„Otužování je prej teď in …“

Když začala ta letošní zima, cítila jsem, že otužování je kolem mě stále více přítomné. Nejdříve pro mě něco takového nebylo vůbec představitelné. Já a studená voda v kombinaci s venkovní teplotou pod nulou? Nikdy! Již nějakou dobu se však řídím pravidlem „Strach tu není proto, aby Ti ukázal, co nemáš dělat – je tu proto, aby Ti ukázal, co dělat máš“. Z čeho máš strach, to se nejvíce potřebuješ naučit. Zní to jako chytré rčení, možná až nějaké klišé, ale ve skutečnosti je v následování této filosofie obrovská síla. Pokud oproti nějaké situaci, nějaké činnosti cítíte strach, vnímejte jej jako ukazatel toho, že byste se právě do tohoto měli pustit. Že právě toto si potřebujete projít, a to až do fáze, kdy z toho již strach mít nebudete.

A tak jednou, když se mě můj manžel ptal, zda si dokážu představit, že bych do ledového jezírka, které máme venku před naší saunou, vlezla i bez toho, aniž bych byla rozpálená ze sauny, přišla ta důležitá chvíle. Chtěla jsem říct „ne“, protože to byla pravda, ale řekla jsem „ano, hned zítra ráno“, protože jsem z toho měla strach. Od té doby chodíme každé každičké ráno hned po probuzení ven – v županu, sněhem k našemu většinou zamrzlému jezírku. Ze začátku jsme v něm vydrželi jen chviličku. Pak 10 vteřin. Další den 20. Pak 30. Až jsme se jednoho dne dokázali smířit s tím štípáním a vydrželi jsme minutu. Od té doby je to všechno jednodušší. Vydržíme uvnitř tak dlouho, jak chceme, a hlavně jsme schopni tento náš nový návyk držet opravdu každý den. Jsem na to pyšná. Ale ne proto, že jsem dokázala vlézt do ledové vody. Ani proto, že tam chodím každý den. A dokonce ani proto, že tam nějakou ne úplně krátkou chvíli vydržím. Ale proto, že mi otužování pomohlo udělat zatím nejzásadnější rozhodnutí v mém životě.

Kráčej za svým strachem a objevíš …

Když jsem se začala otužovat, ukázala jsem sama sobě, že dokážu i věci, které se mi třeba i roky, třeba i celý život, zdají nemožné. Nikdy jsem nechtěla lézt do ledové vody a v ní si pobývat. Byl to přesný opak toho, co mi bylo příjemné. Ale stalo se to. Podpořeno vírou v to, že je to dobré, zdravé a že má smysl to zkusit, jsem se jednoho dne rozhodla a nechala svůj strach strachem. A pak jsem pár dní na to udělala to samé i s jinou oblastí svého života.

Jak víte, jsem lektorka. Učit jsem začala, když mi bylo rovných 16 let, je to až neuvěřitelné, ale už to skutečně je 15 let od začátku mé „kariéry“. Od té doby neuběhl týden a v poslední době ani den, kdy bych neučila. Učení mi bylo láskou, vášní, radostí, našla jsem zkrátka práci svých snů, svoje poslání. Svoji schopnost učit jsem vypilovala snad téměř k dokonalosti a naučila ji také další lidi, kteří ji učili a učí zase další (naše) lidi. Ale pak se do toho začalo dít ještě něco. Začaly mě napadat nové projekty. Různé nápady. Zajímavé realizace. Dále se narodily naše děti. Hezky jedno po druhém. A já neměla čas ani chuť něco měnit. Bylo pro mě jednodušší přijít z porodnice a ten nebo nejdéle druhý den pokračovat v učení. Učení se stalo mojí přirozeností.

Standardně jsem učila kolem 30 hodin týdně, což je s přípravou a s opravením úkolů regulérní práce na plný úvazek. Do toho dům, aktuálně 5 dětí, manžel, moje koníčky, vedení firmy, práce v marketingu a PR a … asi nemusím pokračovat. Poslední dobou jsem měla pocit, že týden je dlouhý maximálně jako jeden den. Byla jsem šťastná a spokojená, ale jediné, co jsem stíhala, bylo všechno krom pořádné péče o naše děti, svého manžela a také naše další projekty jako natáčení videí, psaní mé knížky apod. V podstatě jsem většinu své pozornosti dávala právě učení a do toho péči a kojení našeho nového miminka. I když mě to všechno bavilo a opravdu jsem si nemohla stěžovat, začala jsem cítit, že to dělám, protože to dělat musím. Že mám strach z jakékoli změny. Že bych si tak moc přála mít více času právě i na zbytek rodiny, a právě i na ty ještě nezrozené nebo polohotové projekty – že všechno toto má obrovskou hodnotu a že když o to bude náležitě pečováno, můj svět bude o mnohem plnější a lidé uvidí nové a velmi zajímavé věci, které by jinak nikdy neviděli, protože „existují věci, které nikdy nevzniknou, když je nevytvoříš právě Ty“. Jenže pro to, aby se toto mohlo uskutečnit, bych musela udělat jednu klíčovou, velikou a náročnou změnu. Musela bych sama pro sebe někdy získat minimálně 5-6 hodin každý den, které bych mohla věnovat těmto žádoucím činnostem. Nejdříve jsem se snažila tento čas získávat ze spánku. Pak z omezení času pro sebe samou, sebe a svého muže. Pak jsem ale byla docela unavená nebo zjistila, že nejsem tak spokojená, jako když mám čas sama na sebe a na svého manžela nebo když mohu dostatečně spát. Na řadu přišla tedy logicky otázka: Kde jinde můžeš vzít 5-6 hodin denně, tedy cca 30-40 hodin týdně, které budeš moci věnovat něčemu, čemu se aktuálně téměř vůbec nevěnuješ a když ano, tak na úkor sebe sama?

Ten klíč je radost.

Odpověď zněla jasně: Přestaň učit. Když jsem si tu odpověď poprvé připustila, sevřelo se mi srdce. Já a přestat učit? Já a nedělat svoji práci snů? Já a nebýt lektor? Já a nepotkávat denně lidi (i kdyby jenom online)? Já a nepovídat si s lidmi, nenaslouchat jim, neodpovídat jim na jejich dotazy, nedávat jim rady, které žádají? Ne! Byl za tím vším velký strach. Velký strach ze změny, ze ztráty klientů, práce. Protože víte, když učíte takhle dlouho, máte kolem sebe lidi, kteří s vámi tu cestu jdou už několik let. A je více než pravděpodobné, že o tyto lidi přijdete. To se vám nechce.

Ze začátku jsem si to nedokázala představit. Dávala jsem si plusy a mínusy do dvou sloupečků a stále mi to nevycházelo. Až jsem jednou v jedné audioknížce slyšela výrok, že „se rodíme s vnitřním poradním systémem, a tím je radost.“ Jednoduše poznáme, co je v životě naše poslání, co máme dělat, čemu se máme oddat. Poznáme to tak, že při té činnosti máme radost. Že se při tom cítíme skutečně šťastní. Nemusíme se na to nikoho ptát. Nemusíme říkat „hele, nevíš náhodou, kdy mám fakt radost? Je to tehdy, když sedím u rybníka a chytám ryby? Když peču koláč? Když jezdím s dětmi na kole po lese? Když stojím u pásu a kompletuju díly?“ Ne, to opravdu nemusíme. Proč ne? Protože to cítíme. Nemůžeme se splést. Radost se nedá zaměnit. Poznáte ji. Vždycky, za každých okolností.

A já jsem zjistila, že mám radost, když vlezu do toho zamrzlého jezírka. A že mám radost, když tam dlouho vydržím. A že nemám takovou radost, když učím individuální lekce, jako když učím velké skupiny. A že mám obrovskou radost, když natáčím videa pro širokou veřejnost. A že prožívám hlubokou radost, když si hraju a blbnu se svými dětmi. A tak jsem se jednoho dne rozhodla, že přesto, že mám strach, zkusím dát radosti šanci. A přestala jsem učit. Rozhodla jsem se, že přestanu úplně učit individuální lekce a budu učit jen a pouze velké kurzy (jako je například náš konverzační kurz pro až 12 studentů) nebo speciální akce (jako například náš tábor pro dospělé).

Toto rozhodnutí bylo velmi náročné a docela bolelo. Šlo s ním ruce v ruce dost strachu, ale stalo se skutečností a já mohu nyní říct jen jedno jediné: Aktuálně prožívám absolutně nejšťastnější období svého života. Tvořím věci, o kterých jsem roky a měsíce byla schopná pouze mluvit a které mají potenciál pomoci velkému počtu lidí. Konečně dopisuji svoji knížku Maminkatelka, tvořím jazykové videokurzy, více se věnuji výukovým videím, plánuji vlastní podcasty a hlavně – trávím spoustu času s našimi dětmi a dávám mnohem více naší rodině. A co je úplně nejlepší? Našla jsem se. Dovolila jsem sama sobě, svému já, aby se probudilo – aby se mi ukázalo takové, jaké je, co umí, v čem je nejšťastnější, co mu jde, čím může inspirovat druhé, že nemá žádné limity… Je to skvělé a mohu vám to jenom doporučit. Dovolte sami následovat svůj vnitřní strach, zavede vás na místa, na která byste nikdy nešli. A tam se skrývá poklad.

Cítíte i Vy potřebu najít sami sebe či naučit se pracovat s vlastním časem? Pak by Vám neměl uniknout Dominičin aktuální seminář Time management vyšší školy aneb jak to dělá MAMINKATELKA. 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *