Znáte to – dva sloupečky, jeden anglicky a druhý česky. Slovo za slovem. Sloupec dlouhý přes celou stránku tak, že máte pocit, že nikdy nekončí. Tomuhle říkají studenti slovíčka a jde jim z nich mráz po zádech. Není divu. Kdo by s tímhle chtěl mít co do činění – zvláště když ví, že ať už s tím v podstatě stráví jakkoli dlouhou dobu, výsledek bude pravděpodobně stále naprosto stejný.
Také jste se takhle vždycky učili a modlili se za to, abyste ta slovíčka v hlavě udrželi alespoň do naplánovaného termínu testu? A když se Vám to povedlo, s oddychem jste je pak rádi zase vypustili? Nezřídka se Vám pak nejspíše stalo, že jste se jedno slovíčko takhle nazpaměť učili třeba desetkrát v intervalech několika měsíců nebo let, a stále jste nemohli pochopit, proč Vám zrovna tohle slovo do té hlavy prostě neleze. Když se to tak hromadilo, přijali jste raději za vlastní, že Vy na tu angličtinu zkrátka buňky nemáte. A blok s názvem cizí jazyk byl na světě.
Co jsou to vlastně slovíčka?
Pokud se poznáváte a rádi byste tyto peripetie kolem učení se slovíček konečně změnili, zkuste číst dál, mám dojem, že jste na správné adrese. Základní kámen úrazu tkví v pochopení toho, co to ta slovíčka vlastně znamenají. Z hodin cizích jazyků ze školních lavic všichni pamatujeme, že jazyk se tak nějak vždy dělil na slovíčka a gramatiku. Tu a tam někdo říkával, že slovíčka se ještě „našprtat“ dokáže, ale gramatika mu do hlavy vážně neleze. Zamýšleli jste se někdy nad tím, co se pod každým z těchto pojmů vlastně skutečně skrývá? Pokud ne, pojďme to udělat nyní – je to klíčová záležitost.
Slovíčka jsou dílčí části vět, jsou to kolekce nebo chcete-li sbírky písmenek. Jejich základním kamenem je tedy písmeno. Písmenu jistě rozumíme – je nejdůležitějším představitelem každého jazyka, bez písmen by jazyk neexistoval, neměl by svoje konkrétní vyjádření, mohl by být nějakým způsobem abstraktní či řekněme nehmotný. Avšak my jsme si dokázali pojmenovat písmena, určit jejich funkce a umíme z nich dokonce tvořit slova. To nám umožňuje s těmito slovy dále pracovat a vytvářet z nich věty.
Věta je jednoduše řečeno set slov s určitým řádem a pravidly, které nám umožňují vyjádřit to, co chceme. K tomu, abychom byli schopni mluvit o tom, o čem chceme, a dávali tomu žádoucí smysl, musíme být schopni skládat slova. Způsob, kterým ona slova skládáme, pravidla, která při tom dodržujeme, a řád, který naplňujeme, jsou základními kameny gramatiky. Gramatika by však nemohla existovat beze slov, protože by nebylo co skládat.
Role slovíček, jejich smysl a účel
Nyní již nejspíše plně vnímáte důležitost slov a jejich účel. Slova nevznikla a neexistují proto, aby existovala sama o sobě. Nejsou tu mezi námi z důvodu řazení se do sloupečků, které se máme učit nazpaměť. Hlavní a velmi vznešená role slov je spolupracovat – existovat jedno s druhým a jedno pro druhé tak, aby mohly nést význam. Význam vět, který je tak klíčový pro veškeré naše fungování a existenci. Slova tedy nejsou určena pro samostatné bytí, ale jejich úděl je být tu k dispozici. Být tu k dispozici, žít a dýchat pro pomoc druhému (slovu).
Proto se slova nemůžete učit jako samostatné jednotky. Učit se jedno slovo vytržené z kontextu a nepropojovat jej s ostatními způsobí, že Vám slovo nikam nezapadne, bude chvíli existovat ve Vaší paměti jako položka bez propojení, a pak zmizí. Takto samo o sobě je totiž k ničemu. Musíte jej s něčím spojit. A s čímže? S dalšími slovy. Obklopit jej kolegy, kteří s ním vytváří smysluplnou skupinu, kterou my lidé nazýváme věta, a rozumíme jí. Pokud toto uděláte, vyhráli jste.
Jak se tedy slovíčka učit tak, abyste je nezapomínali?
Učte se slova v kontextu. Dávejte jim nádech, možnost se projevit a pomoci Vám si je zapamatovat díky tomu, že zapadnou někam, kde si je dokážete reálně představit, a kam byste je ve skutečném světě umístili. Když si slova přestanete bezmyšlenkovitě opakovat, ale začnete je používat ve větách, ucítíte rozdíl.
Vyzkoušejte si to rovnou – vyberte si jedno anglické slovíčko, které jste se již několikrát snažili naučit, ale nikdy to nešlo. Toto slovíčko použijte v tolika větách, dokud nebudete cítit, že jej používáte naprosto přirozeně. Toto bude nejspíše cca 5-10 vět. Pak si na ono slovo vzpomeňte za dalších deset nebo dvacet nebo více dní – respektive vzpomeňte si, že jste se jej chtěli naučit – a sledujte, zda se Vám v ten moment vybaví a budete jej znát. Dám ruku do ohně za to, že ano.
Tato metoda je naprosto logická a skutečně funguje. Jen vyžaduje hodně chuti a ochoty pracovat na svém pokroku, neboť zabírá určitý čas, který jí musíte věnovat. Věřte však, že to za to stojí – a sloupečky slov můžete rovnou spálit!
