Můj dnešní článek je o věrnosti a loajalitě. Považuji je za základní kameny kvalitního života a ráda bych se s Vámi podělila o moji víru v jejich sílu. K tomuto příspěvku mne přivedly dvě skutečnosti – ta první je, že dnes, v mých 28 letech slavíme s mým mužem 5 let od výročí naší překrásné svatby, a ta druhá by měla vyplynout z celého příspěvku, na konci se o ní zmíním.
Ano, četli jste správně, je mi 28 let a skutečně jsem již 5 let velmi šťastně vdaná. Ať už se Vám to zná divné nebo ne, já ve svém okolí, tedy lépe řečeno mezi lidmi, které znám, a jichž rozhodně není málo, neznám ani jednu ženu ani muže, kteří by v tomto věku byli pět let ve svazku. Ale tento článek nemá být o srovnávání se s ostatními. Má být o cestě k věrnosti.
Když jsme se s mým mužem brali, znali jsme se velmi krátce a nevěděli jsme zdaleka nic o závazku, který jsme na sebe tím slibem před Bohem brali. Věděli jsme jediné – chceme to zkusit. Víte, často se setkávám s tím, že lidé velmi dlouho přemýšlí. Dlouho plánují, zvažují, kreslí si to, vypočítávají, volají známým, ptají se doma. A to zdaleka nejenom co se svatby nebo partnera týče. Máme tendenci váhat nad vším. Především v dnešní době. V dnešní době, která nabízí tolik možností. Dříve se děvečka zakoukala do chasníka a bylo jasné, že se vezmou, protože nebylo z čeho vybírat. Dříve začal mladý učedník pracovat jako pekař, bylo pro něj místo v místní pekárně, a bylo jasné, že tam zůstane. Rozhodování jako kdyby tehdy vůbec nemělo svoje místo na světě. Berte to krapet s nadsázkou, samozřejmě. Nicméně fakt je, že dnes je všechno jinak. Můžete si vyzkoušet tři, třináct, třicet nebo tři sta partnerů předtím, než se pro nějakého rozhodnete. Fantazii se meze nekladou. Můžete zkusit jednu, dvě, pět, deset nebo třeba padesát pracovních pozic, než si vyberete, které zasvětíte svůj život. Takhle rozmanitost je krásná. Jenže má jednu obrovskou vadu. Když se konečně rozhodnete, může už Vám být třeba 40 let.
Znám hodně lidí, kteří jsou staří jako já a absolutně netuší, co chtějí světu přinést. Neříkám, že to ještě nenašli a že to na ně někde čeká, nebo že musí nejprve někde potkat Boha a zeptat se ho na svůj účel. Upřímně, na tohle já nevěřím. Existuje dost názorů propagujících to, že je zda pro každého z nás vytyčen ten pravý cíl a my bychom jej měli hledat, dokud jej nenajdeme, a přitom hlavně poslouchat své srdce. Neříkám, že s tím nesouhlasím, ale je mi to hodně cizí. Pokusím se vysvětlit, o co mi jde.
Když jsem si brala svého muže, nevěděla jsem, jestli je on ten pravý. Tehdy jsem ještě nevěděla, že žádný pravý neexistuje. Chtěla jsem si ho vzít, protože jsme měli mnoho společného a fungovalo nám to. Dál jsem to neřešila. Šílené, řeknete si možná. Ani nevěděli, zda spolu budou chtít být celý život a vzali se. Ale tohle je právě to, o co vůbec nejde.
Ať už vztah nebo práce nebo činnost, kterou děláte, ani jedno není o tom, zda je to pro Vás to pravé. Je dosti nutné to vzít přesně z druhého konce. Vzít to za pačesy a začít se tomu naplno věnovat, ať už je to takové nebo makové. My jsme s Ondrou nevěděli, jak to bude, ale vzali jsme to pevně do rukou. Chtěli jsme dítě, tak jsme si ho udělali. Chtěli jsme další, tak jsme pokračovali. Chtěli jsme byt, tak jsme si jej postavili. Chtěli jsme koupit vlastní dům pro naše podnikání, tak jsme jej koupili. Chtěli jsme jet na dovolenou, tak jsme na ni jeli. Chtěli jsme kavárnu, tak jsme si ji vytvořili. Chtěli jsme další dítě, tak jsme si jej porodili. Žili jsme vždycky na plno pro ty věci, které jsme chtěli a pro které hořelo naše srdce. Nehledali jsme nikde účel našeho života ani nevyplňovali ankety na internetu, které Vám řeknou, jak byste vypadali, kdyby, nebo Vám předpoví, co se Vám stane za rok. Nikdy jsme nenechali nikoho jiného, aby bral náš život do svých rukou. Vytvářeli jsme si jej a nekompromisně dýchali za všechny naše společné vzestupy i pády.
Několikrát jsme měli problémy. Několikrát jsem brečela, několikrát jsme se pohádali. Já, která si nenechám ani píchnout injekci a když mi berou krev, tak málem omdlím, jsem dala v bolestech život třem dětem a on stál vedle mě a byl mi vším. Několikrát jsme to ale nezvládli a nevypadali jako dokonalý pár. Ale vždycky jsme našli dostatek sil a odvahy se znovu zvednout a jít to řešit. Společně. Ne každý zvlášť, i když by to v tu chvíli bylo všechno jednodušší. Stejně tak to bylo s naší prací. Několikrát jsme do noci řešili problémy všedního dne. Několikrát jsem s tím vším chtěla praštit a jít dělat tu osvícenou holku, co prostě jen ještě nenašla to, co je tady určené pro ní. Kolikrát jsem si říkala, že učení není pro mě a že pracovat s manželem je šílené. Kolikrát jsme se pohádali, když byla těžká chvíle. Kolikrát. Ale vždycky jsme se pak zase chytli za ruce, podívali se sobě do očí. Omluvili se za svoje činy, přiznali svoji vinu a pracovali na tom, aby se nám to příště už nestalo a nebo to alespoň bylo o něco méně bolestivé.
Proč to celé říkám? Protože vím, že tohle je ta správná cesta. Už jsem mohla sto krát prásknout dveřmi a říct, že jdu a nikdy už nepřijdu. A věřte, že bych to uměla a cítila bych se přitom děsně silná. Jsem ten typ. Nikdy jsem to ale neudělala to stejné platí pro mého manžela. Za těch pět let, co rosteme vedle sebe, jsme se mnohé naučili. Ale to, čeho si nejvíce vážím, je věrnost. Díky tomu jsme nerozlučný pár, oddaní přátelé, sehraní spolupracovníci a do svých dětí zamilovaní rodiče. Umíme dávat mnoho lásky, protože jí mnoho dostáváme. Jsme odborníky v tom, co děláme, protože to děláme s vášní a děláme to už dlouho. Že se vám to nezdá tak dlouho? Mě ano. My jsme do toho od začátku zakousnutí a nehledáme. I když se občas propadneme o patro níž, dokážeme se vyškrábat nahoru.
Proč to všechno píšu? Abych Vám řekla, že jestli ještě stále hledáte (cokoli, kohokoli), tak jste právě našli. Začněte tam, kde jste teď, pokud tomu alespoň trochu věříte. Dejte tomu všechno a nekoukejte se moc kolem sebe. Neměňte, co nefunguje, ale opravte to. Buďte věrní. A budete šťastní, protože budete schopní, spolehliví a budete světu pomáhat. Tehdy budete naplnění a nebudete muset koukat kolem sebe … dychtíc po lepších zítřcích nebo vlastním údělu. Vytvořte si jej.
