Tak a teď se naučit plavat…

Moje uvědomění bylo sice skvělé, ale bohužel neřešilo to, že jsem byl zavalený prací a vůbec neměl představu o tom, zda zvládnu studovat a do toho potkávat nové lidi, chodit boxovat, psát… V jistém bodě jsem musel přijmout, že něco musí stranou. Po několika selháních jak školních, tak pracovních, jsem došel k tomu, že bez obětí to nepůjde a čím dřív se s nimi srovnám, tím dřív se budu moci soustředit na to nejdůležitější. A tak se ze mě stal absolutní asociál. Každý den jsem jel rovnou z přednášky domů, abych mohl pracovat na čemkoliv, co bylo zrovna třeba. Spolužáci si z toho začali dělat srandu a můj sociální život upadl. Umění též šlo do pozadí. Samozřejmě, že to nebylo příjemné, ale zpětně vím, že kdybych tyto kroky neučinil, byl bych dnes v daleko horší situaci a Bůh ví, jak by to ovlivnilo naší jazykovku. Podobnou oběť museli přijmout i mé kolegyně Alena a Míša, se kterými komunikuji tak často, že už mi přijde, jako kdybychom byli spolubydlící, a přitom jsme od sebe stovky kilometrů vzdálení.  Den za dnem probíhal ve stejném režimu, že už jsem pomalu ani nevěděl, co je za měsíc. Ale najednou se začalo něco dít. Najednou bylo chyb méně a méně, měl jsem za sebou už třetí zkoušku a došlo mi, že se ve mně něco zlomilo. Z výmluv se stala řešení, z neúspěchů příležitosti a ze mě úplně nový člověk.