Můj první splněný sen aneb Jak moc mě formovalo divadlo.
Jestli se teď něčím zaobírám dnem i nocí, tak je to výuka cizích jazyků. Každopádně není to tak dlouho, co to bylo úplně jinak a místo nových kurzů jsem vymýšlel, jak správně obléknout hlavní postavu, přepsat scénář a dotáhnout sdělení k dokonalosti. Byl jsem jednoduše posedlý divadlem.
Poprvé jsem k němu přičichnul, když mi bylo třináct. Kromě počítače mě do té doby nezajímalo nic jiného, sebevědomí bylo ta tam a já měl to štěstí, že si mě všiml můj třídní učitel František Kaska. Dodnes vlastně nevím proč. Nedokázal jsem ani pořádně mluvit, vystupovat před lidmi jsem se styděl a zpívat… zpívat neumím ani teď. „Přijď, vyzkoušíš si to a přinejhorším odejdeš“ řekl a šibalsky se usmál.
První zkouška byla chaos. Ono 22 dětí na jednom dramaťáku je docela masakr, všichni mluví přes sebe, navzájem si ztrácí rekvizity a v tom, aby člověk vnímal režiséra. Od první chvíle jsem si to zamiloval. Úspěchem už bylo jenom to, že moje první role byla jako vypravěč. A to je pořád lepší než hrát strom. Jak jsme stárli, tak se postupně zmenšoval i náš kolektiv. To víte, přišly první lásky, brigády nebo pětky a holt na divadlo už nebylo tolik prostoru. Ale ne pro mě. I když jsem přišel jako jeden z posledních do našeho souboru, rozhodně jsem se nikam nechystal odejít a udělal jsem dobře. Za celou střední jsme vytvořili dohromady šest představení, objeli s nimi celou republiku a zcela se v tom našli. Po čase nám jeden dramaťák týdně už nemohl stačit, tak jsme k tomu založili vlastní studentský soubor RATATAVERITA (raději se neptejte, jak to jméno vzniklo).
Co si budeme, byla to paráda. Takový divadelní ekvivalent rockové skupiny vzniklé v garáži. Jen místo garáže jsme nacvičovali u mě doma ve vypuštěném bazénu. Vznikli jsme těšně po tom, co začal COVID. Vášnivě jsme psali o tom, co nás štvalo a ještě vášnivěji to dávali na jeviště. Od našich rodičů až po učitele ve škole, nikdo neměl slitování. Prostě jsme servírovali lidem pravdu tak, jak jsme ji nejlépe dokázali popsat. A musím říct, že tenhle proces nás s mými deseti kumpány nesmírně sblížil. Vytvořili jsme prostředí, kde se nikdo nebál být sám sebou a s chutí sdílel s ostatními svoje úspěchy i pády.
Zvládli jsme společně vytvořit další dvě představení za ty tři roky. Věřte, že nebyla perfektní po herecké ani technické stránce. Ale když se dá dohromady banda přátel s cílem zasáhnout diváka a nenechá se ničím odradit, tak výsledek za to stojí nejen na jevišti. Vůbec ten pocit, že jsme zvládli přetvořit do jevištní formy něco, co vzniklo z našeho vlastního pera a improvizace, byl k nezaplacení. Měsíce si říkáte, že vlastně vůbec nevíte, co děláte a najednou se už připravujete za oponou a hekticky instruujete osvětlovače. Co je ale hlavní, s každým představením jsme se posouvali jako lidi. Naučil jsem se tam nestydět se za svůj názor, přijímat kritiku, dělat si ze sebe (a ostatních) srandu, vystupovat před lidmi a že sny se fakt plní. Teď ale muselo jít divadlo na chvíli stranou. Věřte, že opustit RATATAVERITA bylo pro mě jedno z těch nejbolestivějších rozhodnutí při stěhování do Amsterdamu. Holt bylo na čase dát prostor zase jiným vášním a to psychologii a Perfect World.
Znamená to, že jsem divadlo úplně vypustil? To víte, že ne! Myslím na něj každý den, než jdu spát a těším se na to, až se k němu vrátím. Mám to štěstí, že soubor v Plzni žije dál a moji kamarádi, teď už jako vysokoškoláci, dělají dobré jméno studentskému divadlu. Když mi dají ještě pár let na to, abych dokončil vysokou, třeba se opět potkáme na prknech. Anebo v hospodě u piva. Holt bez divadla bych zdaleka nebyl tím, kým jsem teď. A možná bych ani nebyl v Perfect World, protože jsem se o něm dozvěděl právě přes spoluherečku Sáru.