Dnešní doba je trošku jiná, než byla ta dřív. To nám asi nikomu neuniklo. Údajně jsme více ve stresu, všude kolem nás přehršel informací, neomezené možnosti. Všechno jde a zároveň je často všechno problém. Doba protikladů, které se nebojí proplétat a tvořit pavučiny, do kterých se my sami necháme chytnout. Doba, v níž si můžeme všechno říct na stovky tisíc kilometrů, ale neumíme se druhému podívat do očí.
Ano, o tom jsme všichni už četli opravdu hodně krát. Možná už nás to trochu nudí a nemáme zájem si to neustále připomínat. Tedy alespoň já to tak mám. Jenže můj dnešní článek není spekulace o tom, proč nebo že to tak opravdu je. Tento článek je o jiskře naděje, která může tento náročný a zmatečný stereotyp změnit. O plamínku energie, který může zapálit každý učitel. Pokud má dostatečnou chuť a nejen tu.
A jde se na lekci.
Znáte to. Učíte se angličtinu nebo němčinu nebo třeba jiný jazyk. Je čas lekce, ať už u Vás ve firmě nebo v jazykovce, kam se musíte dopravit. Ať už tak nebo tak, vyrazíte. V hlavě máte ale horu starostí. Honí se Vám tam všechny ty povinnosti, které jste ještě nestihli, lítají tam nápady, myšlenky, názory, domněnky, pochyby, radosti, sliby, touhy, sny… všechno to příjemné i nepříjemné se tam točí.
A v tomhle stavu otevřete dveře od učebny a celé to má začít. Ok. Začíná hodina, vážení. Uvědomujete si nyní, jak je důležitá osobnost učitele? Nemůže Vás jenom přivítat, trošku se zeptat, jak se daří, a „dát se do toho“. Fajn, to by bylo jasné. Ale ani nemůže strávit celou hodinu tím, že Vás bude vyslýchat ohledně Vašeho aktuálního duševního stavu. Nemůže se ptát, jak se máte, a dále to celé rozebírat až do fáze, kdy se budete cítit fajn, protože jste se vypovídali. To by ztratil všechen čas.
Jsme tam, ale nejsme úplně „ready“
Vypadá to, že si celá situace žádá něco mezí tím. Lektoři, které školím, nebo je vidím učit, většinou odpovídají, že správným řešením je něco jako „zeptat se, jak se student má, chvilku si o tom popovídat a pak pokračovat látkou, kterou je třeba udělat“. Působí to na mě tak, jako kdyby se to celé muselo nějak oddělovat. Že jedna část lekce je ta příjemná, kdy si popovídáme a snažíme se studentovi pomoci, a ta druhá je ta nepříjemná, kdy není na nic hezkého čas, ale je řada na učení. Ok, rozumím. Ale toto není správná odpověď.
Posvátný čas
Učitel, tedy správný, skutečný a opravdový učitel musí umět léčit. Léčení je víc než soubor otázek nebo seznam slovíček. Je to víc než zpověď ohledně aktuálního stavu studenta a víc než vysvětlení gramatiky. Víc než zadání úkolu a víc než lekce. Je to společná lekce. Posvátný čas. Lekce, ve které lektor dokáže splést dohromady vnímavost, náklonnost, porozumění, pozorování, informace, ocenění, výzvu, naději a chuť. Řeknu Vám k tomu trochu víc.
Mít rád
Základním kamenem nádherné lekce je kopa náklonnosti. Ale ta se nedává zadarmo. Náklonnost je něco, co lektor vyměňuje za krapet snahy. Předává se očima nebo „tokem“. Tok je energie, která z nás plyne. Obyčejně si to asi neuvědomujeme, ale plyne. A nejen to. My do této energie libovolně přidáváme příchutě. Jakékoli. A pokud je na to situace, namíchává lektor příchuť díku a ocenění. Když student řekne, jak se má, lektor děkuje. Děkuje zhluboka, děkuje nejenom slovy. Ta nenesou nic víc než pár písmen. Ta slova se dají zabalit do jemného hedvábí energie, která pohladí studenta na tváři. A on to cítí. Sice většinou neví, co se ho to dotklo, ale uvědomuje si, že to nebyla náhoda.
Tím ale lektor nekončí. Pracuje dál, každá vteřina té lekce je dokonalá souhra schopností, se kterými umí precizně pracovat. Vnímá, co se děje, a pozná, kdy je třeba se doptat, jaké slovo student hledá a proč se zasekl. Správný lektor umí oslovit všechny situace a nebojí se přitlačit, když je to třeba, nebo přimíchat podporu. Opravdový lektor se nikdy neptá, co přesně chce student říct. Nikdy. On to ví. On to pozná. Ne z toho, že by mu to student řekl. Ale z toho, že svého studenta vnímá. Z toho, že je s ním v přítomnosti. Z toho, že dovolil sám sobě stát se součástí studentovy cesty a chce jej provést těmi trny bez nutných šrámů. Lektor je celou nadějí té lekce. Lektor ji kreslí. Lektor jí vdechuje život.
Zažít to všechno
Proč to celé píšu? Protože tohle zažít je opravdu nádherné. Je to silný zážitek spletený z očního kontaktu, souznění duší a smysluplného cíle. Lektor může studenta plně vyléčit z jeho současné situace, pokud o to má skutečný zájem. Jenom tím, že z něj vymáčkne jeho maximum a okoření celou lekcí špetkou šarmu, třemi polévkovými lžícemi zájmu a jedním hrnkem podpory. Jenom tím, že se nebojí říci svému studentovi do očí všechno to, co potřebuje slyšet. A že to někdy není nic příjemného. A někdy je to víc, než se dá snést.
Jestli jste to už zažili, víte, o čem mluvím. Jestli ne, dejte to svému lektorovi přečíst. Ať se z něj taky stane čaroděj. Trošku nám tady na Zemi začínají chybět.
