Může to znít naivně a dětinsky a vlastně to takové rozhodně bylo a stále je. Přesně toto jsou však hodnoty, na kterých Perfect World i po těch deseti letech stojí. Za tu dobu jsem se musela naučit mnoho dovedností, které mi dříve vůbec nic neříkaly – od obchodních strategií přes výběr zaměstnanců, jejich vedení, kontrolu, výplaty, kontrolu kvality, marketing, vztahy s veřejností, úvodní služby, prodejní strategie, komunikační linie … mohla bych dlouho pokračovat. Kdo mě znáte, dobře víte, že během těchto deseti let jsem navíc měla celou dobu být na mateřské. Našemu prvnímu synovi bude totiž za chvilku devět let a poslednímu téměř rok a půl. Něco takového pro mě ale neexistovalo – Perfect World byl moje úplně první dítě a dýchala jsem pro něj každičký den. Přiznávám, že těch deset let bylo extrémně náročných. Ale za nic bych je nevyměnila 🙂

A co jsem se během nich naučila? 

Asi si dokážete představit, že u této otázky bych mohla zůstat hooodně dlouho. Nebojte. Nebudu vás nudit technikáliemi ze světa businessu ani konkrétnostmi z podnikání v cizích jazycích. Nechci se rozpovídávat ani o době kovidu. Ani jedno totiž nesahá ani po kotníky tomu, co považuju za úplně nejdůležitější, nejsilnější a nejzásadnější zkušenost, uvědomění, radost. Tou je schopnost dávat zadarmo.

Peníze obecně jsou pro mnoho lidí, a především v dnešní době, velmi silné téma. Máme na nich pozornost a do značné míry určují, jakým směrem se náš život vyvíjí. Ovlivňují nás, často až ovládají, a většina z nás si je střeží jako oko v hlavě. Hodně přemýšlíme nad tím, koho (ne)pozvat na večeři, kam (ne)jít, co si (ne)dovolit a jak o peníze nepřijít, vydělat jich víc, vyhrát je. Kdo (něco) umí, svoje služby si nacení pěkně vysoko a spolupracuje jen s těmi, kteří jsou ochotni tyto částky zaplatit. Při nějakých akcích s profesionálními spíkry, konzultanty, kouči, mentory nebo školiteli pak ne zřídka cítím, že si „odkroutí“ svoje, předvedou, co umí, ale lidskost, láska k posluchačům, skutečný zájem a touha pomoci se nedostavily. Někdy mě to hodně mrzí. Protože vím, co za koncert dokáže předvést brkání právě na tyto struny.

Dávání jako způsob života

Pro mě se dávání zadarmo stalo druhou přirozeností. Naučila jsem se zdarma učit, dávat svůj čas, pomáhat ostatním (firmám a společenstvím), koučovat druhé, překládat texty, zvát na snídaně a jiné společné pobytí, umožnit studentovi zdarma studovat v kurzu, poskytnout ubytování potřebným, zorganizovat bezplatný kurz. Dávám zdarma tehdy, když cítím, že je to správně. Že si to druhý z nějakého důvodu zaslouží. Nedokážu přesně popsat, co konkrétně je pro mě ten rozhodující faktor, kdy se rozhodnu: „Na tenhle překlad fakturu vystavovat nebudu.“ „Tohoto studenta budeme učit zadarmo.“ „Tohle platím já.“ Netuším, co je tou proměnnou, která tohle řídí, ale vím, že se na ni mohu vždy spolehnout.

A ne, nepovažuju se za blázna. Ani si nemyslím, že tím moje firma chudne, ztrácí reputaci nebo je to pro ní jinak nebezpečné. Vůbec. Naopak. Pokaždé, když dám bez očekávání, že dostanu cokoli zpátky, mě zaplaví pocit zadostiučinění. Pocit svobody. Pocit neomezených možností. Vždy cítím, že mohu. Mohu dát cokoli. Komukoli. Kdykoli. Nejsem na světě jen pro sebe, ale pro druhé. Posílám dál víru v něco, co nás přesahuje. Posouvám svoje vnímání světa od barevných papírků reprezentujících hodnotu k nikdy nekončícímu nebi, k elementům bytí, k všeprostupující energii a otvírám (nejen) sama sobě oči, abych tak viděla, že můžeme víc, než si myslíme. Že máme víc, než si uvědomujeme. Že jsme víc, než se zdá. A že to, co dáváme, také dostáváme. Dáš lakomost? Dáš hrubost? Dáš strach? Dáš obavy? Dáš nejistotu? Dáš ponížení? Dáš opovržení? Dáš náladovost? Dej. Vrátí se ti. Ne hned. Ne od toho stejného člověka. Ne stejným stylem. Ale vrátí se.

Co dáš, to dostaneš?

Abychom si rozuměli, já nedávám (zadarmo) proto, aby mi bylo následně dáno (zadarmo). Nevím, jestli jste si toho všimli, ale někteří lidé dělají věci proto, že ví, že to, co dají, se jim vrátí. Tak si tím, že dělají dobré věci, zajišťují dobro pro své budoucí já. Říkají tomu karma a myslí při jejím na/vyplňování hlavně na sebe. Přijde mi to stále lepší, než kolem sebe rozsívat zlo, ale jde to i lépe. Klíč tkví v ochotě odpoutat se od sebe sama a svých vlastních zájmů. Přestat se vnímat jako nejdůležitějšího člověka na světě – přestože jím pro sebe stále musíme být a zůstat – a umět se rozplynout ve svém okolí. Dokázat prostoupit neexistující hranice, přestat dýchat jen pro svoje vlastní srdce a vyživovat svoje vlastní tělo. Nadechnout se pro druhé a zapomenout na já a ty.

Toto je to nejcennější, co mi deset let vlastního podnikání přineslo. Možná je to neuchopitelné, pokud ano, omlouvám se. Lépe to zatím sdílet nedovedu. Třeba se v takovém časoprostoru někdy potkáme. Těším se na vás!