Včera jsem po dlouhé době zažila něco, o čem jsem dlouho snila. Po pěti letech jsem si mohla zase stoupnout před třídu o 13 lidech. Nejde o to konkrétní číslo, jde o tu cestu. Neboť …
Když jsem před pěti lety učila své poslední lekce z pozice zaměstnance, mívala jsem tolik lidí na hodině každý den. Když jsem se však rozhodla založit si Perfect World, koncept firmy, ze které bude každý odcházet nadšený a odnášet si obohacení a hodnotu, nikdo na mých lekcích nebyl. Ještě aby. Perfect World nikdo neznal. Bylo tady dalších třicet jazykovek, tak proč by někdo chodil do nějaké, kterou ani neznal…
A pak se to začlo pomalu hýbat. Trvalo to dny, týdny, měsíce a vlastně i roky, aby se naše kurzy začaly naplňovat. Stálo to především dost víry, naděje a práce.
Maximální počet studentů v kurzu jsme si stanovili na 6 a to se nám už nezřídka dařilo naplňovat. Já pomalu ale jistě přestala učit a myšlenka na to, že bych někdy zase stála před velkou třídou, byla ta tam.
Letos v létě nás ale napadla taková myšlenka – všichni naši studenti mluvili o tom, že by rádi více mluvili. Že konverzace je v našich lekcích dost, ale přesto by jim ještě nějaká ta příležitost přišla fajn. A tak jsme si řekli – dobře, proč jim to neumožnit? A navrhli jsme pro ně pravidelné konverzační lekce zdarma.
Možná si říkáte, že to je perfektní. Lekce zdarma, no to muselo být hned plné. Ale kupodivu tomu tak nebylo. Maximální počet studentů na lekci jsme stanovili na 10. Na první lekci jich přišlo 7. Pak 5. A pak 2. Přestože lekce měla hodnotu a ti, kteří tam byli, byli nadšeni, šlo to takzvaně od devíti k pěti.
Chvilku jsem tedy váhala, co s tím. Konverzační lekce byly navrženy tak, aby je vedl manažer, neboť jejich kvalita by měla být vysoká a nadstandardní. Ve chvíli, kdy to šlo dolů, mě ale napadlo i to, že bych ty lekce možná mohla někomu předat. Říkala jsem si, že ty dva lidi může učit někdo jiný, vždyť je to jedno.
A pak mi to došlo. Začala jsem se vzdávat, aniž bych vůbec vynaložila nějaké úsilí k tomu situaci změnit. Došlo mi, že konverzační lekce zdarma je přece výborný produkt. Skvělá služba, kterou nemají ani za devatero horami a devatero řekami. A řekla jsem si, že ukážu světu, že děláme divy a umíme dávat hodnotu „jen tak“, protože máme lidi rádi.
Se všemi těmi emaily s osobní pozvánkou na tyto lekce jsem strávila přesně týden a půl. Nebyla to sranda a někdy už jsem to chtěla zase zabalit. Ale pak to přišlo. Lidé se začali ozývat, hlásit se a srdečně děkovat. Už to bylo krásné. Ale pak přišla první konverzační lekce po mé „akci“. K nám do domečku Jazykovky se srdcem dorazilo 13 trošku nesmělých lidí, kteří se ale během té hodiny a půl změnili na nadšenou skupinu konverzujících studentů užívajících si své vlastní možnosti a schopnosti – a když odcházeli, nesl se školou smích a radost.
Můj muž mi poté řekl, že na mě dlouho nebyl tak pyšný, jako když viděl tu bandu lidí nesoucí s sebou něco, co by se dalo nazvat atmosférou s velkým A.
Další tři konverzační lekce, které zbývají do konce roku, jsou již naprosto plné – a to jsem zvětšila počet účastníků na 12.
Tímhle příběhem jsem se s Vámi chtěla podělit o to, že sny jsou skutečně k mání, i když se říká, že lidé nemají čas, mají spoustu své práce a energie není nazbyt.
Snětě a věřte. A taky pracujte. „Samo“ to nepřijde.
Jo a ještě jedna věc – těch 13 lidí, kteří seděli v té třídě včera večer, nebylo stejných jako těch hodně a hodně, které jsem učívala před těmi 5 lety v jiné škole. Tito byli naši. Jsou výsledkem naší práce, touhy, chuti, víry a důvěry v Dokonalý svět.
A toho si vážím nejvíc.
