Angličtina - Němčina - Španělština - Francouzština - Italština - Ruština

Životní lekce zvaná Kavárna

Poslední dobou se mi začala dít zvláštní věc. Nikdy nevím, co bude druhý den.

Možná si říkáte – “No, to není přeci nic divného, jak byste to mohla vědět? Co se tak divíte?” Dovolím si oponovat. Jsem zvyklá žít ve světě, kde sama ovlivňuji většinu toho, co se mi stane. Pokud potřebuji, na situace se připravím, pokud nepotřebuji, na situace se nepřipravím. A díky tomu často vím, co bude, jak to bude a zda to bude (stát za to).

Jenže poslední dobou, abych byla přesná, tak v době, kdy píši toto psaní, je to již přes dlouhé tři měsíce, opravdu nevím, co bude zítra. Proč? Protože existuje někdo, kdo se rozhodl Perfect World minimálně natřít na černo, možná kompletně přetřít, zamazat nebo dokonce zničit.

Tento článek píšu proto, že mi denně chodí zprávy od mých přátel, blízkých, rodiny, známých, zkrátka lidí se srdcem na správném místě z různých koutů (Plzně), kteří se ptají, jak to zvládám. Možná si říkáte co. No přece to všechno. No, to všechno – toho všeho máme přece všichni dost. Každý je zaneprázdněný, nikdo nemá času nazbyt. Je to tak.

Jenže když se Vám do toho všeho narodí třetí malé mimčo a někdo Vám ukradne facebookové profily s dohromady 3000 fanoušky, vykrade kavárnu, udá Vás na inspektorát práce, zneužije heslo k Vašemu emailu, ukradne přes 3000 kontaktů, které sbíráte přes 4 roky, natočí o Vás dvouhodinový dokument, přejmenuje Vaši firmu z Perfect World na Perfect Podvod a podá oznámení na Policii ČR, že neodvádíte dostatek příspěvků na vlastní nadační fond, najednou je toho všeho ještě o něco víc.

Toto je pravdivý příběh, o kterém jste již dost možná slyšeli a já Vás s ním nechci dále nudit. Tento článek nepíši ani proto, abych si poplakala, jak hrozně se mám. Píši jej proto, že své odpovědi na otázky svých přátel nezřídka zkrouhnu na pouhé “Díky za podporu, nějak to zvládáme.”. A protože to sice nějak zvládáme, ale řekla bych, že to vyžaduje jistou dávku zvláštní síly, možná by to mohlo někoho zajímat více.

Nejprve bych ráda řekla, že to především zvládat musíme. Nejsme totiž sami, s námi v bytě bydlí tři děti, s námi ve škole pracuje téměř 20 zaměstnanců a s námi na různých dalších projektech spolupracuje kolem 50 lidí. Pokud bychom se rozhodli, že zítra už se nám to trpět nechce, dost lidí bychom nechali na holičkách. Možná to považujete za samozřejmost, avšak toto je dosti klíčové si uvědomit. Kolem nás i vás je totiž spousta lidí, pro které takovéto nechání na holičkách není vůbec hřích. Pro nás ano, a tak i to je jedním z důvodů proč jdeme dál a žijeme s takovou vervou.

Tu a tam se někdo zeptá, kdy odpočíváme a jak to všechno stíháme. Tu otázku chápu, musím totiž uznat, že se sama občas divím, kde beru tu všechnu energii. Ale možná Vás potěším – myslím totiž, že znám odpověď.

lekce angličtiny

Když se to všechno stalo/dělo/strašilo mě to, jednoho dne, když jsem vycházela z bytu, jsem uviděla před dveřmi černou siluetu. Stála tam a nikam nešla. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. V ruce jsem držela svoji malou dvouměsíční dceru a najednou jsem poprvé po dlouhé době cítila strach. Strach. Ale velmi zvláštní strach. Nebyl to strach o mě, ale strach o mojí rodinu. Měla jsem strach o Ráchel, o Jonáše i o Samuela. Cítila jsem, že jsou ještě malí a když je někdo schopen vloupat se nám do kavárny, ukradnout nám to, co budujeme se vší láskou a snažit se to zničit, pak je možná schopen i dalších činů.

Tenhle moment byl pro mě zlomový. Postava se za chvíli pohnula a odešla, já jsem vyšla z vchodových dveří, abych zjistila, že to byl jenom soused. Ale ten pocit ve mě zůstal, nešel pryč. Zůstal a řekl mi, že tohle už zašlo trochu moc daleko.

Proč Vám to říkám?

Protože jsem si v tu chvíli došla jednoho velkého poznání, které by Vám možná mohlo odpovědět na otázku, jak to všechno zvládám. Uvědomila jsem si totiž, že opravdu nevím, co bude zítra. Že jsou zkrátka lidé a situace, které vám neumožní se připravit. Jednoho dne přijdete a je to.

A tak jsem se nadechla a začala žít tak, abych naplnila tento svět tou nejvyšší možnou mírou zájmu, naděje, chuti, bohatství a radosti. Ještě o něco více jsem se začala snažit a organizovat. Ještě o něco více jsem začala rozdávat úsměv. Ještě o něco více jsem začala pomáhat kolem sebe. Hladit své děti. Ctít svého muže. Sledovat, co dělají moji lidé. Děkovat. Dávat. Umožňovat. Radovat se z radosti druhých.

Opravdu žádný den nevím, co se stane ten další. A většinou se něco stane a většinou je to něco, co bolí a není jednoduché tomu čelit. Ale to, co se děje kolem mne a nás, to má smysl. To naplňuje druhé, s tím chodí druzí spát, s tím se probouzí, to je inspiruje, za to děkují. A to je on – klíč k cestě s žhnoucí pochodní v očích.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *