Někdy jsou chvíle, kdy máme pocit, že nás život někam zavál nebo vane a že se s tím nedá moc nic dělat. Bydlíme tady, máme tuhle práci, tyhle kolegy, vstáváme v tolik, jíme to, vypadáme takhle. A hotovo. Tak to je. To se nám nějak stalo a „neuděláš nic“. Asi každý máme tu a tam tenhle pocit bezmoci. Ten pocit, hluboký pocit toho, že jsme výsledkem hry života, neseme odpovědnost druhým lidem za to, jak náš život vypadá, měli bychom být schopni to nějak vysvětlit, ideálně při tom všem moc nevyčnívat z davu, být co nejvíce přijatelní, s čímž souvisí právě i to, že by ta konkrétní podoba našeho života neměla být moc neobvyklá.
Lidé se lépe smiřují s tím, že druhý přijímá, že proti osudu nic nezmůže. Že si ho osud takhle vybral za něj, že jej dostal do takové situace, že jej do ní vmanipuloval, a že odporovat je nemožné. Je to celé jednodušší. Ten snadnější scénář, ten, který nám umožňuje vždycky najít něco, za co se schováme. Vždycky být ten nevinný. Ten, kdo to celé jenom pozoruje a „komu se to děje“.
Nevím, jak vy, ale i já s tím mám někdy problém. Hlavně když nastanou těžké časy, jako tomu bylo třeba teď v době krize. Člověk má tolik věcí na řešení, že se občas v konečném výsledku ocitne někde, kde vlastně ani nechtěl. Teď tam tak stojí a kouká na tu paseku. Říká si – ajaj, tohle vlastně není to, co jsem vždycky chtěl. A má dvě možnosti – přijmout, že v současné „těžké“ situaci je to „normální“, protože „nikdo“ se nemá tak, jak si před půl rokem stanovil – přijmout to a souhlasit s tím. A samozřejmě s tím i dál tak žít. Nebo to nepřijmout – podívat se pravdě do očí a říct si – okay, situace se má tak a tak, ale mě se to nelíbí. Já si přeju, aby můj svět měl jinou barvu, aby se lesknul, aby žil, aby byl plný chuti a radosti.
Je jen na nás, co přijímáme. Náš život vypadá aktuálně přesně tak, jaký jsme ho připustili. Tohle je třeba si přiznat. Nikdo nám nic neudělal, všechno jsme si udělali sami. Nebo ještě lépe a trochu nostalgicky, jako tomu bylo ve Sněženkách a machrech: „S tím, čeho se na nás dopustili ostatní, se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili sami.“
Občas je třeba se probrat a vzpomenout si, jak jsme to s tím životem vlastně mysleli. Jak to vlastně má všechno vypadat. A proč? A s kým? A kdy? … A pak prostě nepřipustit, že by to bylo jinak, pokud je pro nás původní představa velmi hodnotná. Člověk na to na všechno má. Může si vysnít a splnit všechno, na co pomyslí, čemu uvěří, co si skutečně přeje. Tak se této naší ohromné síly nevzdávejme, nevkládejme ji do rukou osudu, náhodě, neštěstí či štěstí. Tvořme s ní. Buďme si jí vědomi. Kdo jiný, než my ji může užívat, když je naše? Kdy ne my, pak nikdo. Pak ji ztratíme, ona se zmenší, schová a horko těžko ji budeme zase jednou hledat… Mě to za to nestojí. Vím o ní a budu jí používat k vytvoření toho krásného života plného pomoci ostatním, radosti a sebeuvědomění, který jsem si kdysi dávno vysnila. Ten sen a jeho uskutečnění leží jen a pouze v mých vlastních rukou.
Přeji Vám hodně víry v sebe sama. Neb nikdo jiný to za Vás neudělá!
