Moje první lekce v Perfect World

Dnes je sobota dopoledne a dva dny zpět jsem uzavřel naši první webinářovou sezónu s Míšou. Od září do června jsme každý měsíc tvořili dva veřejné kurzy, kam se mohl připojit úplně každý. To, že jsme to společně zvládli a daří se nám tak pro studenty postupně tvořit stálou komunitu nadšenců do angličtiny, mě přinutilo se myšlenkami vrátit k mojí úplně první lekci. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co se sebou, byl jsem ve druháku na střední a stres z každé lekce byl na denním pořádku. Ale to ještě trochu předbíhám, něco málo by mělo zaznít i o tom, jak jsem se do Perfect World vůbec dostal.

Zrovna jsme šli z divadelní zkoušky s kamarádkou Sárou a tak mimochodem se zmínila o tom, že už několik měsíců učí v jedné jazykovce kousek od našeho gymplu. „No je to super, zlepšíš si vlastní jazyk, pomůžeš lidem, je to dost flexibilní, fajn tým…“ líčila mi to se zápalem. Do té chvíle jsem znal jen práci v gastru a různé bokovky, takže vidina propojení něčeho, co miluju (tedy angličtiny) a práce znělo jako něco z pohádky. Tak jsem doma posbíral po pokoji odvahu a domluvil si úvodní pohovor.

Představoval jsem si to tak, že vejdu do kanceláře šéfa, popovídáme si pěkně jeden na jednoho o mojí motivaci, zkušenostech a dalších takových formalitách… holt jsem se nemohl více mýlit. Celý nervózní a zpocený jsem dorazil před branku s nápisem „Perfect World“. Za ní se tyčil čtyř patrový dům plný učeben, který by za normálních okolností působil přátelsky a klidně, ale v mém rozpoložení mě vše spíš ještě více znervóznilo. Vystoupám až do čtvrtého patra a vejdu do místnosti plné vedení a asi dalších 8 uchazečů. Nenápadně jsem se snažil zakrýt, jak mi spadla brada. Posadil jsem se a začal asi nejintenzivnější pohovor mého života. Otázky na tělo, otestování angličtiny, pohotová reakce, práce v týmu… proklepli si snad všechno. Ta hodina uběhla jako nic a zanedlouho jsem stál před zmíněnou brankou plný nejistoty. „Tohle určitě nemohlo být dobře… Proč se mě na to vůbec ptal? No tak při nejhorším budu dál rolovat zmrzlinu“ honilo se mi hlavou, zatímco jsem si to štrádoval domů tramvají číslo 1.

Za týden jsem se nestačil divit, volá mi neznáme číslo, že jsem přijatý do druhého kola. Nevěděl jsem, jestli mám skákat radostí z postupu a nebo se začít stresovat, protože s druhým kolem jsem původně nepočítal. Ale dál už to nebudu protahovat, absolvoval jsem pohovor s další skupinou kandidátů a ve finále to vyšlo. „Ježiši vždyť já jsem si našel pořádnou práci!“ jásal jsem. Mladý Sam si ale v tu chvíli neuvědomoval, jak mu tohle rozhodnutí ve finále změní život. Měl jsem sice v tu dobu za sebou CAE zkoušku z angličtiny, ale hned po vyplnění vstupního testu, co tvořila naše Míša, jsem zjistil, kolik mezer ještě mám. Začal tvrdý zaškolovací bootcamp, kde jsem načerpal základní know-how od těch nejlepších. Když ale dvoutýdenní zaškolení bylo u konce, necítil jsem se vůbec připravený. Vždyť spousty lidí na to má celé tři roky na vysoké, než vůbec přejdou k praxi. No co, člověk to občas musí přijmout a naučit se plavat ať to stojí, co to stojí.

To všechno je sice pěkné, ale mohu Vám nyní říct, že moje první lekce byla takovým utrpením, že ji mám navždy vyrytou do svého mozku. A pozor, nebyla online! Okolo poledne jsem vešel do jedné z mnoha útulných tříd, zatímco jsem si ještě jednou přeříkával celý plán lekce v hlavě. Žaludek stažený, příprava nedostatečná a do toho mě přišly podpořit ještě koláče v podpaží. Proč jsem byl tak nervózní? Nejenže jsem vůbec nevěděl, co dělám, ale ještě mě přišla živě kontrolovat v tu dobu moje šéfka Míša. Pěkně si sedla do rohu se zápisníkem a s ledovým klidem mě pozorovala. Já jsem zase s hořící panikou běžel otevřít Zuzance Strnadové, která už dole čekala na svojí lekci angličtiny. Mimochodem, Zuzanka u nás studuje dodnes a pořád se tomu občas zasmějeme. Pokazil jsem už i úvodní přivítání, podání ruky se nepovedlo, ale to bylo asi to nejmenší. Uvedl jsem jí do místnosti a jakmile usedla pustili jsme se do toho. Hned na začátek jsem si převrhl celou nádobu s křídami. Měl jsem jí tam pěkně připravenou na rohu tabule a prostě do ní strčil. Koutkem oka jsem zaznamenal, jak si Míša něco napsala a Zuzka se svatou trpělivostí čekala, než si je všechny posbírám. „V klidu Same, pokračujeme dál.“ snažil jsem se uvolnit. Látka se mi motala dohromady, občas jsem i sám udělal anglickou chybu při vysvětlování anebo naopak mluvil moc česky… no prostě to bylo fakt něco. Míša na konci lekce měla několik A4 plných nedostatků, Zuzka rozpačitě poděkovala a co nejrychleji pádila pryč.

I když mě tato vzpomínka drásá jako učitele i dnes, něco se tam ten den stalo. Uvědomil jsem si, že tohle je něco, v čem se chci sakra zdokonalit, aby se mi nic takového už nedělo. Vydal jsem se tak na cestu, která mi postupně zcela změnila život. Nyní už přes devět měsíců trénuji nováčky namísto Míši a dlouhou dobu jsem zastával post toho, co se právě chodil „do rohu“ dívat na online lekce. Mám tak zase zcela jinou perspektivu na zaškolovací proces, který mi v tu chvíli, kdy jsem ho absolvoval, připadal až moc náročný. Bez toho to ale nejde a k novým lektorům přistupujeme zcela stejně. Na Perfect World je toho spousty krásného, ale čeho já si cením snad nejvíce, je možnost růstu jak pro studenty, tak lektory. Z lidí s nulovými zkušenostmi s učením vytváříme za několik měsíců jedny z nejlepších lektorů v ČR. Je to radost pozorovat…

 

Tak a teď víte, jak naše společná cesta s Perfect World vůbec vznikla. Podobných chyb a pádů bylo opravdu mnoho a postupně se s nimi s Vámi chceme podělit. Pokud by Vás zajímalo cokoliv dalšího z našeho zákulisí v jazykovce, nebojte se napsat Míše nebo mě a moc rádi Vás zasvětíme do naší cesty.

 

Napsat komentář