Vždy, když mě přivezli po porodu ze sálu, měla jsem několik hodin zavřené oči a stále si opakovala celý průběh téhle neopakovatelné události. Vždy to bylo tak silné, že mi to nedovolilo spát, a zpravidla jsem druhý den vzala tužku a papír a napsala si všechny ty bolestivé, ale zároveň krásné vzpomínky, abych je nikdy nezapomněla. Takhle mám doma v šuplíku schované svoje porodní deníčky svých předchozích třech porodů a samozřejmě jsem je nikdy nezveřejnila.
…Nyní, s příchodem toho čtvrtého, jsem si je našla, přečetla a zjistila jsem, že mi vůbec nepomohly. Ba naopak. Měla jsem najednou strach. Vzpomněla jsem si, jaké to bylo, jak to bolelo a tak nějak jsem přesvědčila sama sebe, že teď to asi nebude jiné. Najednou jsem ze svého čtvrtého porodu měla strach a i když jsem si na jednu stranu přála, aby už se ohlásil, na druhou jsem to vlastně ještě nechtěla. Také jsem zjistila, že na internetu mnoho povzbuzení nečeká, a smířila jsem se s tím, že to prostě nějak zvládnu, ale bude to hrozné.
Nutno ještě říci, že jsem všechny svoje děti včetně posledního rodila velmi rychle, přirozeně a absolutně bez problému. Přesto jsem nyní měla velký strach. A právě to je důvod, proč píši tento článek. Protože se mi ho podařilo překonat, podařilo se mi ho přijmout, zvládla jsem mu čelit. A vznikl z toho můj nejkrásnější porod, který, ač to zní naprosto neuvěřitelně, jsem skutečně prožila.
Jak to všechno vždycky začíná
Na začátku je důležité si uvědomit, že miminko tráví v bříšku matky dlouhatánskou dobu. Proti této době je samotný porod zlomkem času. I kdyby trval 30 hodin, je to vlastně jenom chvilka. Další nezbytná věc k vnitřní pohodě je fakt, že i když porod může trvat dlouho (někdo skutečně tvrdí, že rodí desítky hodin), ze začátku asi do své poloviny v podstatě nebolí. Můj čtvrtý porod začal opravdu nenápadným pobolíváním bříška v 18h, přešel v pravidelné kontrakce ve 20h a ve 21.30h jsem se nechala přemluvit k odjezdu do porodnice. Sama bych ještě asi ani nejela, protože to opravdu nebylo nic hrozného. Ve 22h jsme byli na porodním sále a já se cítila stále docela dobře. Kdyby mi řekli, ať jedu ještě domů, že to nic není, věřila bych tomu.
Chci říct, že začátek porodu opravdu moc nebolí. Stojí za to si to přiznat a snažit se si tuto první část užít co nejvíce to jde. Zpříjemnit si jí. Zalézt si ještě do postele. Udělat si čaj. Osprchovat se. Být s partnerem, povídat si. Nebo třeba jen zavřít oči a soustředit se na sebe. To všechno je v pořádku a je to rozhodně lepší než se stresovat z toho, že už to přichází, už se to blíží, jak to asi bude bolet…
Co když se ohlásí bolest
Fajn, tohle jsme krásně zvládli a po půl hodině na sále to začalo už být horší. Bylo 22:30 a bolest už nebyla nijak příjemná. Žádné šimrání, ale dalo se cítit, že miminko se pomalu dere na svět. V tu chvíli nám doktor řekl, že jsme za půlkou porodu a že to půjde dobře. Říkala jsem si, že možná do půlnoci porodím, ale bolesti ještě nebyly natolik nesnesitelné, abych tomu zcela uvěřila. Ležela jsem na porodním stole, zavřené oči a můj manžel vedle mě. Držel mě za ruku. Světla zhasnutá, jenom jedno tlumené svítilo kousek od nás. Sestřičky nás nechaly samotné, jenom mě, jeho a naše bouřící miminko. Ani jsem nedutala. Když kontrakce dosahovala svého vrcholu, jemně jsem dýchala a myslela na to, že každá tato bolest posouvá setkání s naší dcerkou nebo synem blíže. Bylo to vlastně docela krásné. Ticho, klid, vnitřní bolest, která ale nemůže nic udělat s myslí, která ví, že to zvládne, že je natolik silná, že to překoná. Stala jsem se s tou bolestí jakýmsi přítelem. Dýchaly jsme spolu v jednom rytmu a modlily se za miminko.
Ve 23h mi sestřička navrhla, jestli nechci jít do sprchy. To byl skvělý nápad, nikdy jsem to při porodu nezkoušela, ale teď jsem do toho měla velkou chuť. Ve sprše jsem strávila asi půl hodiny a byla to obrovská úleva. Miluji horkou vodu a teplo celkově, hodně jsem se ve sprše zklidnila a odpočinula si. Bolesti už byly velmi silné a trvaly dlouhou dobu. Intervaly klidu mezi nimi se velmi zkrátily a na odpočinek a vydýchání už nebyl téměř prostor. Ve 23:30h jsem si znovu vylezla na stůl a chytla svého muže za ruku. Celou dobu jsme vůbec nemluvili. Vůbec. Na sále byl naprostý klid. Nemělo smysl křičet, když to hodně bolelo, nebo nadávat nebo klít nebo cokoli jiného. Uzavřela jsem se do svého vlastního světa obklopená láskou svého manžela, který tam v tu chvíli pro nás naplno byl. Dýchala jsem si ve svém vnitřním ráji v naději brzkého shledání s naším broučkem. Kontrakce trvaly velmi dlouho, pauzy mezi nimi jako kdyby již neexistovaly. Často jsem střídala pozice a slezla ze stolu, opřela se o svého muže nebo s ním popošla pár kroků. Nemluvili jsme. Jenom jsme oba cítili silné vzájemné propojení, hlubokou lásku a úctu jeden k druhému. Oporu.
Dobojováno
Tato poslední fáze porodu byla náročná. Naše dcera Ester se narodila 36 minut po půlnoci, tedy dvě a půl hodiny od doby, kdy jsme ještě bez značných bolestí dorazili do porodnice. Když jsem těsně předtím, než vylezla na svět, cítila, že pro mě bude náročné tlačit a že jsem už hodně unavená, rozhodla jsem se, že jí ještě pomohu a naposledy se postavila na nohy. To bylo asi 35 minut po půlnoci, protože tenhle manévr pomohl Esterce ven hned. Jen tak tak jsem zvládla ještě vyskočit zpátky a naše holčička už byla na světě.
Cítila jsem obrovskou úlevu a vděčnost. Bolest byla pryč, bouře zmizela. Všechny strachy byly překonány, nesnesitelnost bytí přijata. Klidný a tichý porod s hlubokým vnitřním prožitkem byl za námi. Láska jakoby rozkvetla všude po sále. Ester mi ležela na břiše, schoulená, horká, nádherná. Nový život. Život, který v souladu s překonáním vlastního těla a důvěru v mysl učinil svůj první nádech.
A jak to jde dál …?
Porod Ester byl naprosto bez poranění, velmi rychle jsem se po něm cítila dobře a brzičko se mi udělalo lahodné mateřské mléko. Ano, stejně jako u předchozích porodů jsem druhý den už z porodnice pracovala a vyřizovala emaily, když maličká spala. Ano, možná si říkáte, že jsem blázen. A možná i jsem. Ale jedno vím jistě. Jsem velmi šťastná, naprosto jasně vím, co chci, a jak toho dosáhnu, a především mám po svém boku opravdu jedinečného muže – muže plného lásky, citu, něhy, pochopení. Můj muž je dar, je to poklad. Je mi podporou ve všech situacích, mohu se na něj spolehnout a je mi nemírnou ctí pro něj tvořit, trpět a přinášet mu všechno, co si přeje.
Vím, že Ester není naše poslední dítě. A tímto článkem chci inspirovat vás všechny, kteří máte strach nebo si nejste jisti, jestli ve svých životech můžete dosahovat toho či onoho. Chci jen říci, že můžete všechno. A pokud si myslíte, že můžete nebo nemůžete, vždycky máte pravdu.
