Dnes Vám povím příběh. Je to takový ten příběh, který víte, že chcete napsat, víte to už hodně dlouho, ale stále čekáte na to, až přijde ta správná chvíle. A ona nepřichází a nepřichází, ale vy bez ní prostě nemůžete psát. Proč ne? Protože byste ten příběh celý zkazili, nebyl by to on. Potřebujete, aby se objevila a Vy jste si uvědomili, že teď můžete začít a teď to také musíte dokončit, protože pak už to nebude takové. Nevím, jestli tyhle situace znáte, ale já moc dobře… po svém čtvrtém porodu jsem čekala 3 dny, než přišla múza a políbila mě a já mohla konečně napsat, jaké to celé bylo. Přečíst si to můžete zde.
A teď zpátky k tomu příběhu, který Vám chci vyprávět dnes. Je o mojí práci. O práci, kterou jsem si vybrala před již neuvěřitelnými 14 lety. Ano, budu mluvit o práci lektora. Možná je to práce jako každá jiná, možná u ní jako u všeho záleží dost na úhlu pohledu, toto zhodnocení nechám na Vás. Každopádně – když jsem kdysi začínala učit, dělala jsem to proto, že mě velmi bavilo sledovat to, jak se mí „svěřenci“ před mýma očima proměňují. Z obyčejných stydlivých lidí, kteří „to přišli zkusit“ rostli sebevědomí muži a ženy, kteří věděli, že to dokážou. Jejich znalosti byly lekci od lekce širší a stabilnější, jejich schopnost vyjadřovat se větší , jejich radost z jejich vlastní práce a pokroku silnější a opravdovější. O tom bylo učení druhých, a proto jsem to tehdy dělala.
Proč stále učím (a asi nikdy nepřestanu)?
Jsem od přírody dost přelétavý člověk a byly samozřejmě doby a časy, kdy jsem přemýšlela, že tohle už dělat nechci. Už je to hodně dlouho, ale takové momenty nastávaly. Teď už je to ale nějakých osm let, co jsem na jakoukoli změnu ani nepomyslela. Jsem už nějaký čas v situaci, kdy bych učit nemusela a všechno by mohlo i tak fungovat. Ale mám pocit, že to nikdy neudělám. Proč? Protože je to všechno stále silnější. Čím více své práci rozumím, tím více dokážu u studentů způsobit. Tím přesněji jim dokážu všechno ušít na jejich míru, tím přesněji vím, co chtějí říct, co a proč za chybu (u)dělají a jak jim to vysvětlit tak, aby to jednou provždy pochopili a zároveň si to skutečně zapamatovali, osvojili a naučili se to používat. Dokážu se svými studenty být na lekci na 100% přítomná a zajistit, aby pro ně byla skutečným přínosem, radostí a aby z ní odcházeli s pocitem smysluplně využitého času.
Nebýt jen lektor, ale i student. V tom je ten klíč.
Nechci Vám o tomhle všem dnes ale povídat jen z pozice lektora, protože myslím, že z tohoto úhlu pohledu by mi to nikdy všechno takhle komplexně nedocházelo. Mnohem více si hodnotu lektora, kvalitního lektora, uvědomuji prostřednictvím svých vlastních lekcí. Možná víte, že před několika lety jsem se díky pár našim lektorům a našemu stylu výuky naučila plynule mluvit španělsky z ničeho. To už je starý příběh a já většinou nelpím na starých věcech a potřebuji nové, aby mi stále a znovu dokazovaly, že je to pořád ještě pravda. Proto jsem se před tři čtvrtě rokem začala učit francouzsky. Francouzština byla jazyk, který šel celý život vesele kolem mě. Absolutně mě nezajímal a vedle němčiny, které jsem se dost věnovala, byla celkově zkrátka úplně jiná a mě nepřišlo smysluplné se jí nějak zabývat. Možná by Vás tedy mohla napadnout otázka, proč jsem s ní před nedávnou dobou vůbec začala. Upřímně? Sama nevím!
Francouzštinu? Tu já nezvládnu!
Francouzština pro mě poslední dobou byla samozřejmě výzva – jako všechno to, co neumím, a nějak mě zajímá. Nikdy nezapomenu, jak jsem ve svých 20 letech, kdy jsem ještě neměla řidičák, obdivovala všechny ženy, které dokázaly vozit své děti na kroužky a jezdily do práce autem. Měla jsem za to, že já tohle nikdy nedokážu. Schopnost řídit auto pro mě byla tak neuchopitelná. Tak jsem se toho bála a udělala jsem si v hlavě takový blok, že pro mě tehdy nebylo vůbec jednoduché autoškolou projít. Když jsem ale pár let na to věděla, že už to auto řídit opravdu potřebuju, dokázala jsem to (samozřejmě…, nic na tom není). Chci říct – hodně je toho v nás. Věci často nejsou tak těžké, jak si o nich myslíme, ale my si dokážeme vytvořit takové překážky, které nás dokonale přesvědčí o tom, že tohle my nikdy nemůžeme zvládnout…
Ale zpátky k francouzštině – když jsem slyšela někoho tímhle jazykem mluvit, bylo pro mě nepředstavitelné, že tohle někdy mohu chápat, že tomu mohu rozumět. Nosila jsem v sobě obrovský respekt k lidem ovládajícím tento jazyk a prostě jsem to chtěla taky zvládnout. A tak jsem před nějakými devíti měsíci začala. Dokážete si asi představit, že na nějakou novou aktivitu k těm všem dětem, povinnostem a zájmům mi moc času nezbývalo a nezbývá, ale ! Začínala jsem s naší rodilou mluvčí francouzštiny, která mě toho upřímně moc nenaučila, protože ne úplně znala náš styl výuky a učila více prostě jako „rodilá mluvčí“. Nebylo to špatné, ale cítila jsem, jak zapomínám, a pomalu ale jistě jsem ztrácela naději.
Ale zvládnu!
Když jsme se s ní po nějaké době rozloučili, chvilku to vypadalo, že bude konec a moje francouzština bude nadobro zapomenuta. Pak se ale objevila Terezka, jedna naše bývalá lektorka, která se nabídla, že bude našich pár studentů na francouzštinu učit, a přitom si vezme i mě. Terka umí francouzsky výborně a k tomu studuje medicínu – je extrémně vytížená, a přesto je tak skvělá, že si dokáže pravidelně udělat čas na těch pár lekcí, které by vůbec učit nemusela. Jsem jí nesmírně vděčná, protože přesto, že u nás už docela dlouho neučí, si výborně pamatuje ten správný styl, který funguje, a hlavně jej skutečně dodržuje. Díky tomu jsem se za pár měsíců s ní posunula na úroveň A2, spadly ze mě všechny ty nepříjemné zábrany, strach mluvit, neschopnost rozumět a naše lekce mohou už dávnou probíhat jen a pouze ve francouzštině a světe div se, já mluvím! Bez problémů, bez zadrhávání, a bez jakýchkoli pochyb mohu prohlásit, že francouzština se jednoznačně a rychle začíná řadit mezi jazyky, které ovládám! Na podzim tohoto roku plánuji první mezinárodní zkoušky z tohoto jazyka (ano, ještě před porodem svého pátého děťátka) a mám obrovskou radost po každé naší lekci, při každém svém úkolu, při dalším slovíčku, při poslechu, kterému rozumím. Zároveň cítím velkou vděčnost Terezce, která přestože by mě učit vůbec nemusela, to dělá. Vnímám a vidím v tomhle příběhu obrovský smysl práce lektora.
Kvalitní učitel je jako svíčka …
Pokud lektor dělá svoji práci skutečně pořádně, dělá ji pro ostatní a dělá ji proto, že jim chce opravdu pomoci, je dopad jeho snažení až nedocenitelný. Lektor Vám pomáhá překonat hranice Vaší vlastní mysli, staví pro Vás žebřík, který Vám podrží, abyste mohli všechny ty vlastnoručně vytvořené překážky přelézt a je tady ve dne i v noci. Je to člověk, který vás může úplně změnit, může Vám pomoci vytvořit si nový život. Může Vás nadchnout, dodat energii, chuť, inspiraci, může Vás motivovat, posílit Vaše sebevědomí a to všechno, co potřebujete pro svůj růst a víru v sebe sama.
Můžete tenhle článek chápat jako ódu na moji práci, na práci lektora obecně, a jako poděkování všem schopným lektorům, protože oni jsou našimi učiteli, kteří jsou jako svíčky – konzumují sami sebe, aby osvětlili cestu pro ostatní.
Děkuju, Terezko, že jsi mi zase o něco více pomohla pochopit, jak krásná může práce být!
