Často slýcháme, že ten a onen neumí ani česky natož anglicky. Že angličtina nemá pády a je vlastně tedy docela jednoduchá. Že někdo ani neví, co je to podmět nebo sloveso, a stejně mluví, tak je to asi vlastně všechno jedno. Že a že a že. Kdo se v tom má vyznat? Musíme tedy umět česky, abychom mohli mluvit anglicky?
Jak se dítě učí mluvit … a pak se to stane!
Pojďme se nejdříve podívat na to, jak jsme se učili náš rodný jazyk, češtinu. Když jsme se konečně vybatolili z plenek, mluvila na nás maminka den co den, hodinu co hodinu, minutu co minutu, zkrátka co nejvíce, abychom odposlouchali, jak se čeština používá, co se kdy říká a jak se to vyslovuje. Tehdy nás ani za mák nezajímalo nějaké proč. Bylo nám fuk, proč se říká „děkuji“, když dostaneme dárek, a proč se místo toho neříká třeba „strom“. Nezajímalo nás, proč je „ano“ ano a „ne“ ne a není to třeba naopak. Bylo nám to všechno úplně jedno, zkrátka jsme poslouchali a zjišťovali, které slovíčko patří ke které situaci a co jeho použití způsobí. Pak jsme to začali zkoušet a ono to fungovalo. A tak jsme brali jedno slovíčko po druhém a mohli se vyjadřovat k více a více situacím ve světě. Až jsme se najednou naučili mluvit a nevíme ani jak. Ale pak se to stalo!
Když jsme nastoupili do školy, začal nám do té naší dávno již dokonalé mluvy někdo vkládat pravidla. Řád, který jsme nepotřebovali, neboť jsme to dávno již všechno uměli. Dokázali jsme říci cokoli a nepotřebovali k tomu žádné pády, podměty, přísudky ani slovní druhy. Přesto jsme s těmito moudry museli jít do boje a ten boj za každou cenu vyhrát, protože s pětkou z češtiny se domů zkrátka nechodí, znáte to.
Takto to bylo, je a bude, a to v každém jazyce, bez výjimky a beze změny. Jak můžete vidět, jazyk se dá tedy buď naučit z kontextu, ze života, ze situací a „bez pravidel“ a nebo naopak tak, jak se učíme cizí jazyk, třeba angličtinu, na školách nebo jinde – prostřednictvím pravidel, skládáním slov vedle sebe s určitým řádem a dodržováním gramatických struktur. Máte na výběr, obojí je možné a obojí funguje. Každá z těchto metod má však svoje specifika, výhody a nevýhody.
Mluvit díky mluvení nebo díky učení?
Když se budete chtít cizí jazyk učit takovou metodou, kterou jste se učili svoji mateřštinu, připravte se na to, že se jej budete učit přibližně stejně dlouho, jako tomu bylo, když jste byli maličcí a učili se mluvit. Budete k tomu potřebovat denní styk s daným jazykem, a ideálně několikahodinové seance, během kterých budete moci nasát správný přízvuk a porozumět situacím, ve kterých se co používá. Bude Vám to trvat několik let a bude potřeba se učit opravdu každý den. Výsledkem bude to, že budete skutečně mluvit. Budete používat správná slova, správně je vyslovovat a budete schopni jazyk aktivně používat. Nebudete mu sice rozumět do hloubky, ale je možné, že to ani nebudete potřebovat.
Druhou možností, pro kterou se můžete rozhodnout, je vzít to všechno za opačný konec. Začít úplně od píky, ale ne s jazykem samotným, ale s jeho pravidly. Porozumět tomu, co musí věta obsahovat, aby byla větou, kolik záporů může věta v daném jazyce mít a co to vlastně zápor je, jak se které slovo píše, jak ne a proč. No, je toho zkrátka hodně. Nahlédnout do struktury jazyka, plně jí porozumět a používat ji je sice vcelku náročné, zato se to opravdu vyplatí. Proč?
Když pochopíte jazyk do jeho nitra, vytvoříte si pro sebe totiž takové vzory – vzory pro tvoření vět, skládání slov nebo samotnou jejich tvorbu. Vzory, na které když aplikujete naprosto cokoli, bude to správně. Pokud budete chtít říci cokoli nového, bude stačit, když to vyjádříte prostřednictvím vzoru, který máte naučený – a můžete si být jisti, že to je vždycky správně. Nemusíte čekat, až to tak užije ten, kdo Vás učí, v některé další situaci. Můžete to zkusit sami a vědět, že neděláte chybu. Toto je výhoda metody číslo dvě – porozumění jazyku a jeho pravidlům. V rámci této metody je však třeba rozumět již svému rodnému jazyku, abyste se mohli naučit další. Dokážete si totiž díky tomu mezi oběma jazyky dělat mosty, nacházet souvislosti a jít kupředu rychle a smysluplně. Pokud se pro tuto metodu rozhodnete, dám Vám nyní pár tipů na to, jak se pro začátek vyznat v češtině a neztratit se.
Jaké má čeština slovní druhy a větné členy?
Slovní druhy a větné členy jsou taková ne zcela oblíbená spojení, která sice máme v povědomí, co však přesně znamenají, si nejsme většinou úplně jisti. Slovní druhy jsou jinak řečeno druhy slov – tedy rozdělení slov samých. Zajišťují, abychom slova byli schopni škatulkovat a rozpoznávat a neztráceli se v nich. Jsou jimi:
podstatná jména
přídavná jména
zájmena
číslovky
slovesa
příslovce
předložky
spojky
částice
citoslovce
Slovních druhů je deset a každá skupina obsahuje určité typy slov, které když se naučíte jako vzory, vždy jednoduše poznáte, čím slovo, na které jste narazili, je.
podstatná jména
– věci, zvířata, lidi (např. nůžky, slon, pekařka)
přídavná jména
– vyjadřují, jaké podstatné jméno je, tedy přidávají k němu informaci (např. stříbrné, velký, rychlá)
zájmena
– používají se „za“ jména, tedy místo podstatných jmen. Nechceme-li tedy říci např. „Petr to neudělal.“ Můžeme říci „On to neudělal.“ nebo větu „Ve schránce máš dopis.“ můžeme jinak vyjádřit jako „Ve schránce něco máš.“ On i něco jsou zájmena.
– zájmena jsou mnoha druhů (např. ukazovací, osobní, neurčitá, tázací atd.)
číslovky
– všechna čísla, která Vás napadnou (např. jedna, padesátý, milion)
slovesa
– slova vyjadřující aktivitu neboli činnost, tedy že někdo něco dělá (např. sedět, malovat, jít)
příslovce
– příslovce jsou taková slova při slovesech, tedy blíže určují, jak danou činnost děláme (např. klidně, hezky, pomalu)
předložky
– krátká slova, která pokládáme před jiná (např. vedle, za, pro, s)
spojky
– slovíčka spojující jiná slova nebo celé věty (např. a, proto, protože, nebo)
částice
– malá slova, která uvozují samostatné věty, věty ani slova mezi sebou tedy nespojují, jako tomu je u spojek (např. ať, nechť, kéž, zdalipak)
citoslovce
– krátká slůvka, která obvykle vyjadřují naše nálady, stavy, na něco upozorňují nebo něco označují (jupí, brr, hej, mňau, baf)
Všechny tyto slovní druhy existují jak v češtině tak v angličtině či jiných jazycích. Pokud si chcete svoje studium cizího jazyka ulehčit, ujasnit nebo zefektivnit, přijměte tato slova za svá a naučte se s nimi pracovat – pomůže Vám to!
Větné členy – co to znamená a proč je znát?
Druhou oblastí, ve které je užitečné se v jazyce vyznat, jsou větné členy. Toto jsou jinými slovy členy věty – představte si větu jako tým, například fotbalový. Každý fotbalový tým má své členy. Bez členů by to nebyl žádný tým. Když na trénink dorazí všichni, je to skvělé a dá se výborně trénovat. Když je ale Josef nemocný a František musí hlídat děti, je tým najednou o dva členy chudší. A stejně tak je tomu u vět. I ony mají své členy. Když nějaký z nich vypadne, znamená věta v tu ránu něco naprosto odlišného nebo možná ani nedává smysl.
Znalost větných členů je minimálně stejně důležitá jako znalost slovních druhů – jelikož je však věcí dost komplexní, necháme si ji na další článek, kde se s ní plně seznámíme a naučíme pracovat.
Těším se na Vás a držím palce při Vašem studiu cizího jazyka, které, jak nyní již víte, se bez znalosti češtiny opravdu moc neobejde.
