11.6.2018. Datum, kdy se ráno probouzím s tak trochu jiným pocitem než obvykle. Naší firmě je totiž dnes přesně šest let. Možná je to málo, možná je to moc. Každý to asi vidíte jinak. Já bych s vámi v tento pro mě jedinečný den chtěla sdílet pár poznání, která mi ta léta dala. Berte je jako možný návod na to, jak funguje všechno (pokud tomu věříte):
1. Firma nikdy není lepší než její majitel
Za prvé je to úplně stejné, jako kdyby ta firma byla člověk. Právě se nám z ní stává předškolní dítě. Spoustu toho umí, rádo se předvádí, když mu něco jde, a je smutné a zahanbené, když je tomu opačně. Denně nadšeně vykračuje vstříc dalším zážitkům a nestíhá ani vstřebávat všechno, co se kolem něj i v něm děje. Chce poznávat další a další věci, zkoušet nepoznané, a nemá strach z toho, že něco nepůjde. Těší se na další výzvy a jen tak něco ho nezastaví. Ovládá spoustu základních dovedností a zároveň vůbec žádné složitější. Dokáže napočítat do deseti nebo do stovky, ale trojčlenka je pro něj španělská vesnice.
A toto je náš Perfect World. Nechci tady naši milovanou firmu nijak shazovat, ale to první, co si dennodenně uvědomuji, je, že je stále kam růst. Existuje hodně věcí, ve kterých jsme dobří a „víme, kam šlápnout“, ale také spousta těch, o kterých nemám ani páru. A já 100% věřím přísloví „Firma nikdy není lepší než její majitel“. Proto stále prahneme po vzdělávání, růstu, informacích. A dáváme přednost kvalitě před problémy s cenou. Za těch šest let jsme do vzdělání hned po nájmu a hypotéce investovali rozhodně nejvíc peněz. A s rukou na srdci mohu říci, že bez této investice bych místo tohoto článku psala svojí firmě parte.
2. Kolik dáš, tolik dostaneš
Podle mého poznání to správně nezní „tolik dostaneš“, ale spíše „dostaneš tak 20x méně“, ale když dáš opravdu hodně, jsi i tak spokojen. Mluvím zde o čase. Firma schramstne obrovské množství času. Nevím, zda si to někdo, kdo ji sám nezakládal, dokáže představit, ale často je to tak, že Vaše firma je prostě Váš život. Věnujete jí veškerý volný čas, který tak už buď vůbec nenazýváte a nebo nazýváte, ale neoprávněně. Toto je jedna z bariér, která spoustě lidí brání se do toho skutečně opřít. Mají často strach, kolik by museli investovat.
Jistě však znáte reklamu na Kofolu „Když ji miluješ, není co řešit.“ A tak je to i s časem věnovaným firmě. Já jsem na začátku byla asi tak mladá a nezkušená, že jsem se s tímhle opravdu vůbec netrápila. Prostě jsem se věnovala jazykovce tehdy, když jsem na to měla náladu a chuť (=skoro pořád). Samozřejmě jsem dělala i spoustu jiných činností, ale měla jsem celkem jasno v prioritách. Nikdy nezapomenu, jak se na mě můj tehdejší přítel tvářil, když jsem mu řekla, že s ním na otvíračku nějakého nového klubu prostě nejdu, protože mám něco rozdělaného na počítači. On mi na to druhý den při vyřizování emailů odvětil, že „se na začátku své firmy modlil za to, aby mu každý den přišel alespoň jeden email“ a teď, že jich denně dostane stovky a ani je nestíhá vyřizovat.
Tahle informace pro mě tehdy byla jako injekce. Byla úplně mimo moje porozumění a vůbec jsem si něco takového nedokázala představit. Přesto ve mě zůstala od té doby naprosto živě jako vzpomínka, kterou si nosím stále s sebou a často přemýšlím, na kolik procent se k jejímu obsahu blížím.
Chci říct, dávejte. Když dáte hodiny, stovky hodin, tisíce hodin nebo možná jednou ten milion, časem začnete vidět výsledky. A nikdy to nebude tak fér jako zaznívá v přísloví „Co dáš, to dostaneš“. Mám pocit, že dostanete vždycky mnohem míň. Ale to nevadí. Naučte se dávat mnohem víc. Jen tak porostete.
3. Miluj to.
Klišé, co? Asi ano. Ale tak potřebné. Víte, často slýchám od lidí, že neví, v čem by chtěli podnikat. Že neví, co by chtěli dělat. V jaké firmě pracovat. Jaký život vést. Jakého partnera mít. A tak nějak dál. A mohli byste mi prosím říct, kdo jiný krom Vás by to měl vědět?
Rozumím tomu, že to není jednoduché. Dnešní doba toho nabízí tolik. Můžete být stewardem, spisovatelem nebo třeba tátou v domácnosti. Prostě čímkoli. Taky i celkem kdykoli. Můžete v podstatě od 15-i v klidu pracovat a svému vysněnému zaměstnání se věnovat klidně od školky. Přesto tak často nevíme, co že by to mělo být.
Může to působit složitě, ale není. Poznáte to. Určitě to znáte třeba ze školy. Některé předměty Vás opravdu bavily, jiné jste nesnášeli, z dalších Vám šel úplně mráz po zádech a jiných jste se nemohli týden dočkat, jak jste je zbožňovali. Nemusí to být jenom ze školy, ale může jít o jakoukoli činnost. Já jsem se v určitém věku naprosto zamilovala do možnosti být užitečná. S mým tehdejším přítelem jsme byli ve svízelné situaci – maturita z angličtiny mu klepala na dveře. Byla jsem o dva roky mladší než on a jestli on neuměl z angličtiny nic, jakože skutečně ne, tak já jsem to uměla do mínusu. Musela jsem se hodně překonat, abych se vyšvihla nad něj a opravdu mu to dokázala předat tak, aby tu zkoušku zvládnul. Byly to týdny dřiny a těžké práce. Ale cítila jsem, že mě to opravdu naplňuje. Když jsem následně byla natolik schopná, abych mu pomohla, pocit zadostiučinění prolil mé srdce. Tehdy jsem poprvé přičuchla k tomu, co chci dělat. Poprvé jsem byla opravdu užitečná. A to se mě dotklo tam hluboko uvnitř. A jazyky byly jenom prostředek.
Milujte svoji práci. Mě se někdy stane, že jsem po lekcích tak plná nadšení z atmosféry a toho, co se zvládlo předat, že bych to nejradši všechno vykřikla do světa. Tak jdu a natočím třeba video nebo napíšu článek. Nebo někdy nic. Je to jedno, ale jde o to, že jsem toho plná. Tu práci miluju a nechci dělat nic jiného. Toto způsobuje přesně to, co jsem se rozhodla dávat světu. Přispívá to. Mění to životy.
Co je to pro Vás?
Najděte si svůj způsob nejšťastnějšího žití a následujte jej. Buďte jeho součástí. Tvořte jeho podobu. A budete opravdu šťastní. S těmi úřady už to pak nějak domluvíte 🙂 🙂
Jo a skoro bych zapomněla:
HAPPY BIRTHDAY, PERFECT WORLD 🙂
