„Měl štěstí na učitele, a tak to umí.“
„Dobrých učitelů je málo.“
„Máme špatného učitele, takže mě to nebaví.“
Také jste to už někdy řekli? Pokud ne, tak alespoň někde slyšeli? Ano, to je velmi pravděpodobné. O kvalitě učitelů mluví každé malé dítě, každý rodič se nad ní rozčiluje, když jde na aktiv, každý ředitel školy jí proklíná. Stále je hledáme. Kvalitní. Dobré. Ty, co naučí. Ano, říkejme jim, jak chceme. Na tom nezáleží. Zajímá nás jediné. Naučí?
Mnozí by nyní mohli argumentovat, že to, zda učitel žáka něco naučí, nezáleží na učiteli, ale na žákovi. Ano, to samozřejmě také. Ale ne tak, jak je to učiteli a nejen jimi prezentováno. To také znáte, ne, jak učitel říká:
„No to víte, ten Váš Pepa je student, se kterým se nedá pracovat.“
„Marii opravdu nejde učit – je moc živá a nemá zájem.“
„Petr by měl jít do zvláštní školy. Vůbec nic nechápe.“
Jo, jo… Ať už je to, jak to je, každá tahle situace má vždy dvě misky vah. Na jedné straně je tu Pepa, Marie a Petr, a na straně druhé učitel sám. Učitel, který je tu od toho, aby s žákem pracoval tak, že i přes jeho neduhy zvládne to, proč přišel. Učitel dostává vyplaceno, učitelovi náleží odměna. Za co? Za čas? Bohužel často ano. Ta odměna ale nemá hodnotit čas, který spolu ti dva strávili. Má hodnotit výsledek – studentovu zvýšenou schopnost v dané oblasti. „No, kdybychom za to platili učitele, moc si nevydělají,“ říkáte si? Nevím, možná ano, možná ne. Ale na tom teď nezáleží – moje otázka je trošku jiná. Víte, jak učitel může způsobit, že se student nejspíše opravdu něco naučí? A jak tedy Vy poznáte, zda máte tu čest s učitelem kvalitním nebo nekvalitním? Jednoduše – podle jedné ze základních schopností dobrého lektora – schopnosti vyžadovat.
Schopnost vyžadovat – co to je a jak se projevuje
Tato schopnost není pouhou výsadou učitelů. Je něčím, co by měl ovládat každý, kdo někoho vede, učí ho něco nového, nebo po druhém člověku něco chce. Je to schopnost nepolevit a dostat to, co žádám. „To je jednoduché,“ říkáte si. Opravdu? Pojďme si ukázat příklad:
maminka: „Pepíčku, jez sám, prosím.“
Pepíček: „Mě se nechce.“
maminka: „Jez.“
Pepíček: „Hm, já nemám hlad.“
maminka: „Ale nepovídej. Tak chceš dávat?“
Pepíček: „Jo.“
maminka: „Dobře, tady máš – za tatínka.“
Vcelku normální situace, že? Bohužel ano. Ten, kdo by tady měl mít navrch, je maminka. Chce po Pepíčkovi pouze to, aby jedl sám. A výsledek? Navrch má Pepíček, maminku svalil klidně na ramena a dostal to, co chtěl (možná aniž by si toho maminka všimla). Obě strany jsou spokojené. Pepíček jí, což je evidentně to hlavní, co maminka chtěla a v zájmu čehož zapomněla, že měla vyžadovat úplně něco jiného, než u čeho skončila. Říkáte si, že je to jedno, ne? Vždyť přeci jí a je jedno jak. Právě že to ale jedno není.
Teď jsou totiž Pepíčkovi dva roky a točíme se jenom kolem jídla. Za chvilku mu ale bude let osm, budeme se bavit o vynášení koše, který nakonec odnese maminka, ani nebude vědět jak. Pak mu bude dvanáct a z „Já nevím, jak udělat ten úkol“ bude „Tak ho sem dej, já Ti s tím pro jednou pomůžu“. V šestnácti z toho budou venkovní pochůzky, které se z původního návratu v 8 večer protáhnou do ranních hodin. Ve dvaceti pak maminka bude za Pepíčka posílat do firem životopis a domlouvat mu pohovory. Možná se Vám to zdá přehnané, ale nevyžadování opravdu takhle funguje.
(Ne)vyžadování v lekcích – co způsobuje?
A u učitelů je to stejné. Jednou řeknou, že chtějí úkol. Na další lekci jej student přinese půlku. Učitel to s empatií pochopí a na konci hodiny zadá úkol znovu. Co přinese student další lekci? Přibližně čtvrtku. A nezapomeňte, že první úkol ještě stále nebyl dodělán. Takže mu už chybí 1 a čtvrt úkolu. S dostatečnou dávkou výmluv ohledně spousty práce a nedostatku času na rodinu (bavíme se o studentovi starším) mu to zase projde, učitel hodí soucitné oko a na konci hodiny se už nechá umluvit na kratší úkol. Z toho další lekci student přinese dvě věty s tím, že úkoly asi nebudou pro něj. Nestíhá. To učitel chápe a cesta do záhuby pokračuje. Další lekci student zruší, protože nemá čas. Co to znamená, že nemá čas? To znamená, že mu lekce nedává smysl a nemá na ní dostatečnou prioritu. To může být z mnoha důvodů a jedním z nich je, že se před určitou dobou přestaly dělat úkoly = látku si student moc nepamatuje = lekce ho nebaví = má pocit, že je to k ničemu = nemá na něco takového čas. Jak tento scénář skončí, si domyslete.
Toto je vyžadování. Pokud něco řeknu, něco žádám a mám své důvody pro to to po studentovi (a nejen něm) chtít, musím si za tím stát! Pokud chcete toto začít používat, je velmi důležité, abyste nejprve před vyřčením čehokoli, opravdu pozorně přemýšleli nad tím, co vlastně budete žádat. Je to smysluplné? Je to splnitelné? Bude to k dobru věci? Pomůže to studentovi? Úplně nejlepší je probrat to se studentem. Říci něco ve smyslu: „Rád bych Ti dal za úkol pět vět na každé z těchto nových slov, souhlasíš s tím?“ nebo „Kolik vět by sis rád napsal na každé z těchto nových slov, aby sis je zapamatoval?“. Pokud student v lekcích cítí smysl, bude si sám schopen říci dostatečné množství. A lektor jej následně musí vyžadovat!
Proč vyžadovat?
Protože když nevyžadujete, začne mít druhá strana prohřešky. Co to znamená? Šéf chce po zaměstnanci hotovou smlouvu se zákazníkem. Zaměstnanec nemůže zákazníka zastihnout, a tak nedodrží termín. Šéf mu to promine a termín posune. Druhý den šéf chce, aby zaměstnanec obvolal 10 nových potenciálních zákazníků. První dva ale zaměstnance odmítnou a on nechce pokračovat. Šéf to pochopí. Na další den mu připraví novou práci, a to do všech smluv doplnit telefonní čísla na zákazníky. Zaměstnanec ale polovinu z nich nemohl nikde najít, a tak si některá čísla vymyslí a některá nedoplní, tváří se však, že je vše hotovo. Šéf je poněkud nedůvěřivý, nicméně nemá mnoho času, a tak vše letmým okem prohlédne a poplácá zaměstnance po zádech. A tak dál. Víte, jak to skončí? Ne tak, že šéf zaměstnance vyhodí. Ale tak, že zaměstnanec odejde sám. Odejde, protože jako funkční lidská bytost má cit pro jednu věc – když si v nějaké oblasti nadělá spoustu prohřešků, nemůže v ní dále žít. Je mu v ní dusno, protože kam se podívá, tam vidí průser (omluvte to slovo), o kterém ví jenom on a ví, že kdykoli může prasknout. Nemůže v práci dýchat. A tak skončí. A ještě nahází špínu na všechny okolo, že za to mohou oni. Vytáhne, co na ně má, aby všechny přesvědčil, že jediný, kdo jednal správně, byl on. „Pěkný týpek,“ říkáte si. Všichni jsme takoví. Je to naše přirozenost. A víte, kdo nám pomáhá do tohoto nepadat a fungovat tak, jak by tomu bylo správně?
Lidé, kteří vyžadují.
Lidé, kteří vyžadují, totiž dělají jednu úžasnou věc. Nenechávají žádný prostor na prohřešky. Chtějí úkol a dostanou jej. Chtějí vynesený koš a dostanou jej. Chtějí, abyste přišli v 8 večer, a Vy přijdete v 8 večer. Chtějí, abyste řekli tři věty na každé slovo, a Vy řeknete tři věty na každé slovo. I když vás to bolí a stojí to spoustu energie a úsilí, výsledek je ten, že v dané oblasti jste velmi silní v kramflecích. V dané oblasti je Vám dobře, cítíte se velmi kompetentně = schopně. Máte chuť v tom pokračovat. A ne končit.
Chcete-li pomáhat kolem sebe, vyžadujte. A vyžadujte po druhých, aby vyžadovali. Vyžadujte to po svých učitelích. A nikdo nebude muset s ničím končit, ani postupně zjišťovat, že mu to nejde nebo není pro něj. Život bude plnější, sice náročnější, ale chutnější a kvalitnější.
Držíme palce!
